Aktuálně hraje ve třech inscenacích, touží mít vlastní divadlo a v příštích letech se hodlá v Divadýlku objevovat spíše méně. Proč? Protože začala studovat DAMU!
Protože taková informace se neutají, víme o tobě, že studuješ na DAMU produkci. Pověz mi, jak k tomu došlo? Bereš produkci jako mezistupeň k herectví, nebo je tohle zaměření tvůj cíl?
K mému nadšení pro produkci došlo vlastně docela náhodou. Dříve jsem sice chtěla opravdu jít studovat herectví na DAMU, ale nakonec jsem usoudila, že hraní v divadle je sice něco neuvěřitelně naplňujícího, ale přeci jen jsem zhýčkaná z Divadýlka, kde máme rodinnou atmosféru bez bojů o angažmá. Taky jsem si řekla, že když půjdu na herectví, tak v kultuře nic moc nezměním, kdežto když budu všechny ty umělce řídit, budu mít na kulturní dění větší vliv. Asi tak jako většina maturantů jsem jednoho dne brouzdala po stránkách všech možných vysokých škol a hledala nějaký obor, který by měl blízko ke kultuře, bavil mě a byl aspoň trošku využitelný do budoucna. Zajímavý mi přišel Arts management na VŠE, ale pak jsem někde našla zmínku právě o produkci na DAMU. Chvíli poté, co jsem si dohledala víc informací, se mi v hlavě zrodila vize o posunování kultury a divadla především na žebříčku lidských hodnot o pár stupínků výš.
Pane jo. A co bys po škole chtěla dělat?
Mít malé divadlo a u něj divadelní kavárnu, jejíž prostor by byl uzpůsoben tak, aby se tam mohly konat umělecké výstavy. Můj sen je vytvořit místo, kde by se lidé setkávali, povídali si, seznamovali se a navíc se kulturně obohatili. Mám totiž v plánu lidi zvednout z pohovek, motivovat je opět ke komunikaci s ostatními bez použití mobilních telefonů a jiných super zařízení a vrátit jim zápal pro kulturu a tedy i divadlo.
Jaká je DAMU? Inspiruje tě, mění tě?
Zatím mě ještě nestihlo opustit mé počáteční nadšení, že DAMU je téměř škola snů. Oproti jiným vysokým školám je tak malá, že se tam člověk zná se spoustou lidí už od prvního semestru, zná se s většinou pedagogů (což na jednu stranu až taková výhoda není, na druhou ale bývají vstřícnější, když vás znají jménem). Protože většinu předmětů máme jen pro náš obor, kde je nás deset, průběh výuky je tak trochu nezvyklý. Sedíme i s pedagogem v malé místnosti u kulatého stolu a povídáte si. Výhodou je také to, že celá škola je o navazování kontaktů. Nejen ve škole, i mimo ni. Řekla bych, že mění každého, kdo tam vstoupí. Nejvíc to pak člověk pozná, když se dostane mezi lidi z jiných škol a zjistí, že jsou úplně jiní. Cítím ale, že se deformuje můj pohled na divadelní představení a divadlo obecně. Myslím, že už nikdy nebudu moct jít na něco do divadla, aniž bych nepřemýšlela nad tím, jak mají udělanou scénu, proč ji neudělali jinak, jak vypadá program představení, jaké používají typy reflektorů a tak podobně.
Pomohly ti zkušenosti z Divadýlka během přijímaček?
Určitě. Znala jsem základní principy fungování divadla, jak probíhá příprava inscenace, co všechno to obnáší. Trochu jsem znala i divadelní žargonu a tak dál.
Kdy jsi vlastně naskočila do Divadýlka?
V roce 2011 jsi už hrála v 8 ženách, ale to už jsi za sebou nějaké hraní měla. Přinejmenším si vzpomínám na skeče v Dobrovici. Myslím, že v roce 2009 jsem začala chodit do dětského studia Divadýlka, kde jsem hrála ve dvou představeních. A pak, když jsme odjížděli z Dobrovice po těch skečích, se mě Petr zeptal, jestli bych nechtěla hrát v 8 ženách. A tak jsem v Divadýlku úplně.
Na webu našeho souboru se píše o tvojí první herecké zkušenosti, o čarodějnici
v Rusalce. Připomeneš tuhle historii?
Myslím, že mi bylo asi 13, když se učitelka o hudebce rozhodla, že bychom mohli natočit vlastní podání Dvořákovi Rusalky. Já jsem hrála čarodějnici. Ne proto, že by na mě zbyla, ale byla jsem toho názoru, že krásnou, hodnou Rusalku dovede zahrát každý, kdežto záporné postavy nikdy nikdo hrát nechce, protože je to těžší. No, teď už si tím nejsem až tak jistá. Rusalka byla na točená a my si DVD mohli každý odnést domů a pochlubit se (dodnes ho mám doma). Doma mě ale opravdu zklamali, jelikož mi řekli, že přesně takhle křičím na ségry, takže to přeci byl téměř civilní výkon. Každopádně mě to od mé herecké dráhy neodradilo a já se rozhodla, že budu hrát. A tak se i stalo.
V Divadýlku máš na kontě 8 žen, Dlouhý Štědrý večer a My, Svobodnej národ. Co z toho hraješ nejradši?
8 žen. Má zajímavé téma a nepatří mezi klasické řachandy. Na druhou stranu Svobodný národ mám také moc ráda. Je to inscenace plná energie a to je podle mě pro divadlo nesmírně důležité. Po herecké a technické stránce je složitá, možná proto je to výzva. Řekla bych, že ji možná budu co nevidět mít radši než 8 žen. A teď asi vypadám děsně egoisticky, protože inscenace, ve které mám dvě vedlejší role je až na posledním místě.
Už je to venku. Nic s tím nenaděláš. A co dalšího z repertoáru tě baví? Znáš ty hry?
Samozřejmě! Ráda mám Rybu ve čtyřech, Šílenou lokomotivu a Muže ve zbrani.
A jak vzpomínáš na zkoušení 8 žen? Jako mladice jsi přišla mezi neznámé lidi. Vzpomínám si na vlastní začátky.
Vzpomínám. A moc dobře. Vzhledem k tomu, že jsem předtím v dětském studiu patřila mezi nejstarší členy, měla jsem trochu hřebínek nahoru, takže když jsem přišla na zkoušku 8 žen, připadala jsem si jako totální nemehlo. Ještě k tomu jsem byla nejmladší. Všichni uměli tu svou postavu tak pěkně věrohodně zahrát a já tam jen nervózně odříkávala svůj text. A pak tu ještě byla Klárka, se kterou se alternujeme. Myslím, že skvěle plnila a plní představu o roli Katky. Skoro až do prvního představení jsem si nedokázala představit, že někdo bude věřit, že na jevišti je Katka a ne nějaká malá nervózní holka. Pak jsem uslyšela tu úvodní hudbu (kterou mám mimochodem moc ráda), vstoupila na jeviště a najednou jsem si připadala, jako bych vstoupila do pohádkové knížky a byla Katka. Možná právě tyhle krušné začátky a překonávání sama sebe jsou důvodem, proč mám 8 žen tak ráda.
Je nějaká historka z divadýlkovského života, kterou ráda vyprávíš?
Pfúúú. Počkej, nějakou přeci jen mám, ale je trochu starší. Je z natáčení Máchovi v patách. Točili jsme zrovna záběr, kde se Petr jakožto Karel ze současnosti setkává s mlynářem Vovsem z minulosti a přináší mu na oplátku za jeho pálenku současný alkohol. Potom následuje koštování nápoje z 21. století a já jako správná pubertální dcera jsem samozřejmě chtěla v rámci natáčení koštovat taky. Jenomže při představě, že bych měla vypít těch panákovek hned několik naráz, jelikož žádný záběr jsme snad nenatáčeli pouze jednou nebo dvakrát, jsem se ozvala, že toho tolik pít nebudu. Nevěděla jsem, že kamera už natáčela, takže jsem zkazila další záběr. Navíc se mi všichni vysmáli, jakým způsobem jsem svou námitku podala.
A jak vidíš v Divadýlku svou budoucnost? Hodláš přiložit ruku k dílu a uplatňovat to, co si osvojuješ ve škole? Nebo máš snad zaječí úmysly?
Zaječí úmysly zatím nemám a určitě chci v Divadýlku být i nadále. Uplatňovat vědomosti ze školy zní jako super nápad, určitě by to nebylo od věci. Třeba takový fundraising! Jenomže mě teď trochu od Divadýlka dělí ty kilometry mezi Prahou a Boleslaví a taky čas. Nicméně věřím, že to časem přestanu tolik vnímat, ve škole se zaběhnu a budu třeba moct být nějak víc akční ve prospěch Divadýlka.
Výborně, všechno to pěkně zjisti, ať uděláme s Divadýlkem díru do světa. Děkuji ti za rozhovor.
|
divadylko-nadlani.cz