Fotbalový tým souborů bojoval jako o život, porota byla ale lepší.
|
|
Psát o našem pobytu v Děčíně je radost. Jednak proto, že se nám podařilo podruhé za sebou postoupit na tuhle prestižní přehlídku, ale hlavně se udál před našimi užaslými zraky takřka mysteriózní zážitek – celý soubor spal den před hraním na jednom místě. Nejásám proto, že bychom holdovali alkoholovým či jiným dýchánkům, nýbrž a jenom proto, že toto je pravý tmel pro desetileté divadlo.
Pátek 16. května
Většina našeho souboru se tedy přesunula do Děčína v pátek 16. května. Přijížděli jsme po skupinkách. Tu automobilem, tu vlakem či autobusem - tak jak to každému dovolila práce či další povinnosti. Ubytování ve slibovaném hotelu
„U kaple“, jehož internetové stránky jsme všichni navštívili, a tudíž se i velmi těšili na jeho komfort, se sice nekonalo, ale na těch několik hodin našeho spánku byly prostory místního internátu dostačující. Netvrdím, že pěkné, ale dostačující. Podařilo se nám shlédnout několik představení, ale vrcholem pátečního dne byl oběd a večeře v nedaleké pizzerii. Díky probíhajícím Děčínským městským slavnostem, jsme měli možnost ve 22:00 shlédnout zahajovací ohňostroj. Bohužel měli jsme pouze možnost. Od divadla nebylo krom tří ulétnuvších raket vidět nic. A tak největší zážitek z ohněstrůjných atrakcí měly nakonec moje žena Simona a malá Simonka (8 měsíců), které zůstaly na internátě, aby byly v klidu a ironií osudu se ocitly od epicentra ohnivého řádění sotva pár desítek metrů. Navíc malou Simonku ohňostroj nejen probudil, ale natolik zaujal, že od té doby pravidelně vstává večer v deset a pokukuje z okna. Dvě shlédnutá večerní představení, ani přes svůj komediální charakter, nemohla odehnat pomalu ale vytrvale klíčící pocit lehké nervozity před sobotním ránem.
Sobota 17. května
Slunečné sobotní ráno zastihlo pánskou část souboru v plné práci. Již od 8:00 se stavělo, připravovalo, nosilo, přenášelo a vracelo na původní místa takřka vše co do hry patří, svítilo se, zvučilo a nervozně žertovalo. S blížící se desátou dopolední hodinou nervozita stoupala. Ach jo. Proč to divadlo vlastně děláme? Možná právě kvůli tomu adrenalinu. První zvonění, všichni v kostýmech, souborový rituál, druhé a třetí zvonění... A jedem! Díky bohu, že ta hra je napsaná jako sled povídek a všichni se stále převlékáme a převtělujeme a najednou je konec - vida tleskají. Jo? Dokonce se i smáli, dobrý... ale co na to porota? Nejdřív se na to musíme posílit. Opět v nedaleké pizzerii všichni obědváme. Rozbor poroty Slova se ujímá pan režisér Rudolf Felcman. Kupodivu všichni chválí, sice ne pořád a všechno, ale přece jen je to diametrálně jiné než v Rakovníku. Máme velmi dobrý pocit. Odpoledne se jdeme totálně zničit a znemožnit na fotbalový zápas. Hrajeme proti porotě a výsledek je 3:7 pro porotu(!) a u mě zablokovaná lopatka, snížená hybnost hlavy a u ostatních zpoceniny, svalové tonusy po celém těle. Ještě že dnes večer hlídám malou Simonku na pokoji. Tak si snad trochu odpočinu.
Večer
Omyl. Neodpočinu. Ne díky Simonce, ale přes řeku ječí Lucie Bílá a pak ještě nějaká kapela, kterou díky Bohu neznám, avizované Buty přijíždějí až po půlnoci a to už spím.
Neděle 18. května
Dnes se dozvíme, jak všechno dopadlo. Nezačíná to dobře. Prší. Mám hlad. Chybí mi ranní vydatná snídaně. Ani v divadelním baru nic. Jen kafe. Slyším, jak ta barová žena někomu říká, že přišli pozdě a objednanou šunku s vejci vyhodila!!! Má štěstí, že není válka. Ještě že byl otevřený nedaleký krám. Měl jsem chuť úplně na všechno. No nic, nakonec jsem se najedl. Ale ten pravý nervák měl teprve přijít. Na úvod vyhodnocení proběhla bubenická show. Musím podotknout velmi zdařilá. Potom začalo udílení cen a čestných uznání a hlavně - nominace a doporučení na Hronov.
Hroutím se v sedačce a propadám totální skepsi. Čtou se čestná uznání - to ani nechceme... čím víc cen, tím větší šance na postup na Hronov. Čestná uznání máme dvě - Divadýlko na dlani za hru a Simča za herecký výkon. Je to špatné. Útěchou není ani herecká cena pro mě. Nominovaní - Divadlo bez střechy se hrou „Dvouhlavý orel“. Doporučení. Čtou hry, které jsme viděli i neviděli (část přehlídky se odehrávala v Třebíči.) Devátý soubor a nic, stále není slyšet o Rue Bonaparte 17 nebo Divadýlku na dlani. To je zlé. Paní Simona Bezoušková se nadechuje přečíst poslední postupující soubor - a jsme to my. Bože, takhle na chvostu. Všechno končí, jsem smutný, nemám radost ani z rautu. Notabene když nedisciplinovaní kolegové z jiných divadel sežrali všechny řízky. Teprve na zpáteční cestě se mi nálada vyjasňuje. Libor Ševců, který jede s námi, a taky mu vrtá hlavou to naše upozadění, přichází s úlevnou informací. Pořadí na výsledkové listině je podle abecedy. Uffff. Takže stále je ještě šance dostat se opět na Hronov. Na závěr bych rád poznamenal, že programová rada se schází až 25. června a konečný program bude vyhlašovat 7. července. Takže, prosím, držte palce.
|
divadylko-nadlani.cz