Mladá a půvabná Michaela Charvátová, která ovšem nepochází z blízkých Charvátců, jak by si kdekterý lokální patriot rád namlouval, se stává další obětí mých podivných a pravidelných otázek.
Míšo, jak jsi se dostala k Divadýlku? ... Co?
Ne, já to vím, ale lidi ne, tak to řekni. V jedenácti letech jsem začínala v dětském divadelním souboru pod vedením Petra a Simony Matouškových na 9. ZŠ. V tomto souboru jsem působila asi čtyři nebo pět let, poté jsem byla přijata do "dospěláckého" Divadýlka na dlani.
Pokud se nemýlím, letos jsi poprvé s Divadýlkem poznala přehlídky Wintrův Rakovník a Divadelní Děčín. Jaký to pro Tebe byl zážitek? Ano, Jirko, nemýlíš se. Byl to pro mě prvotní zážitek a doufám, že ne poslední! Musím říct, že jsem si to náramně užila. Atmosféra divadla, potlesk diváků a hodnocení poroty bylo opravdu nezapomenutelné. Obě dvě přehlídky byly vydařené, jak ze strany organizace, tak ze strany naší, myslím, že jsme podali skvělý výkon, především v Děčíně. Trochu mě zamrzelo špatně napsané jméno našeho souboru v Děčíně na plakátech - Divadýlko na dalni. Jestliže postoupíme na Jiráskův Hronov pod názvem Divadýlko na dalni, možná bychom měli uvažovat o přejmenování našeho souboru.
Aktuálně hraješ ve dvou povídkách ve hře Rue Bonaparte 17. Která z rolí se Ti líbí víc a proč? Na to nedokážu jednoznačně odpovědět. Obě dvě role, jak role milenky Anny v první povídce, tak i role Anny-Marie ve druhé, mají co do sebe. V obou dvou případech se jedná o mladou dívku, která je nakonec zavražděna. Nemůžu si prostě moc vybírat, jsem obětí svých kolegyň. I když, popravdě řečeno, usmrcení jedem je pro mě snesitelnější než bodnutí do srdce zlatou jehlicí. Povídka Skoro anděl je nenucená a svou notnou dávkou ironie baví diváky. Plyne rychle a má spád i vyostřenou pointu. Druhá povídka je pro mě složitější, a to v tom, že ji už na zkouškách hrajeme téměř dva roky. Za tu dobu se nesčetněkrát změnily postoje rolí a situace. Jsem v ní více zmatená, avšak nehraju ji snad s menší radostí než tu první. Role mladičké Anny-Marie je mi textově asi mnohem bližší než role emancipované a rozhodné milenky.
Je v Rue Bonaparte 17 nějaký okamžik, na který se těšíš, a naopak, na nějž se netěšíš? Začnu od toho, na jaký moment se netěším. Je to první vstoupení na scénu. Nesnáším okamžik, když stojím za dveřmi, mám zaklepat a pak vejít. Je to pár vteřin. Jsem vždy velmi nervozní, ale jakmile už na scéně stojím a mluvím, uklidním se. Pak už je mi dobře a cítím se šťastně. Je naopak několik okamžiků, na které se těším. Třeba na tvoje rychlé zareagování, když ti Blanka (Adriana) ve dveřích řekne: "Ale já o tebe mám zájem..." Na to si vždycky počkám za scénou a sleduju tě, protože tvůj výraz v obličeji je tak komický a přesvědčivý, že se to ani nedá vylíčit. Takových momentů je samozřejmě více. Avšak taky se těším na chvíli, až hra skončí a je děkovačka. Je to krásný pocit, který zná jen ten, kdo někdy na prknech divadla stál.
Máš mezi hrami Divadýlka nějakého favorita? Nejoblíbenější hru? A proč právě ji? Vyloženě jako favorita asi ne. Nedávno jsem zhlédla hru Petra Matouška a Radka Kotlaby A tak tě prosím, kníže. Zážitek je nezapomenutelný. Na této hře obdivuji hned několik věcí: především jak si dva muži na jevišti vystačí hodinu a čtvrt sami se sebou, s cibulí, špekem a slaninou. Taky jak dokážou komunikovat s publikem a zatáhnout je fyzicky do děje hry. Originální zpracování a skvělé herecké výkony. Nic víc k tomu není třeba dodávat.
A co nejoblíbenější role? Je taková? Čím je tak výjimečná? V tomto bodě tě budu muset zklamat. Nemám nejoblíbenější roli. Všechny jsou nějaké a nedá se určit, která z nich má pro mě největší význam. I když role Louisy ve hře Rue Bonaparte 17 v podání Simči Matouškové mi velmi imponuje. Takhle zatočit se svým mužem a zmáknout k tomu ještě jeho milenku, to je téměř nadlidský výkon. A prý že ženy jsou křehké bytosti. Pánové by se měli mít na pozoru!
Je nějaký zážitek s Divadýlkem, na který nikdy nezapomeneš? Je jich hned několik. Většina z nich je ještě z dětského souboru, kde jsem toho prožila více než tady v Divadýlku. Přece jen tu působím teprve druhým rokem. Takhle namátkou mě snad jen napadá hraní krátkých scének na zámku Loučeň v souvislost s historií tohoto zámku. Petr Matoušek, jakožto hlavní principál zámku Hugo, i přes naše opakované varování a opravování popřál divákům na velikonoční svátky „krásné Vánoce“.
Jsi sportovně nadaná. Jaké další aktivity kromě Divadýlka máš? Aktivit je hodně a jen málokterým se dá věnovat naplno, i když se o to snažím. Věnuji se kromě divadla také moderní gymnastice, kterou cvičím už od svých pěti let.
Jak to všechno stíháš? Moc špatně. Protože kromě školy a zájmů mám i rodinu a přátele, kterým se chci věnovat, rozhodla jsem se některé z mých aktivit omezit. Ovšem Divadýlko na tom újmu mít rozhodně nebude.
Těšíš se na Léto na dlani? Na co nejvíc? Těším. Nejvíc na premiéru Divadýlka – Pít či nepít. Jsem na to velmi zvědavá.
Myslíš, že má cenu, aby na 8. ročník Léta na dlani diváci přišli? Pokud diváci mají chuť se pobavit, kulturně vzdělat a odpočinout si, je pro ně 8. ročník Léta na dlani jako stvořený.
Děkuji Ti za rozhovor.
|