Jana Eršilová a Zdeněk Okleštěk jako velkokněžna Kateřina a kancléř Besťužev - Rjumin. (foto: archív Divadýlka)
|
|
Zkoušky naší první hry - Jeden den velkokněžny - byly stanoveny podle prastarého receptu na pondělí a středu. Do té míry bylo všechno v pořádku. Dramatizace jsem se ujal sám stejně jako režie. Tady jsou první osudové chybné kroky. Pokud autor (byť dramatizace) režíruje vlastní dílko, je mu líto škrtnout každé slovo, pohled, náznak pohybu. Chce do situace na jevišti vtěsnat každé lidské citové hnutí. Kdybychom se takhle chovali v životě - to by bylo opravdu drama i komedie současně. Snad jsem se za ty roky, alespoň trochu poučil.
Osoby a obsazení na první zkoušce bylo stanoveno takto: velkokněžna Kateřina - Simona Hájková, Velkokníže Petr - já (Petr Matoušek), Kníže Šuvalov - Martin Bartoš, sluha Čokogolov a hudební doprovod - Jitka Hollanová, hrabě Poniatowski a sekretář velkokancléře Stambke - Libor Ševců, velkokancléř Bestužev Rjumin - Zdeněk Okleštěk a Hrabě Naryškin - Roman Provazník. Jak vidno, chyběli nám muži (Libor hrál dvojroli), naopak Jana Eršilová neměla co hrát. Pociťoval jsem odpovědnost za lidi, které jsem přizval k našemu divadlu. Simča velmi brzy po začátku zkoušení onemocněla chřipkou a Jana začala zkoušet alternaci - jednak proto, aby se dalo zkoušet dál - jednak jsem jí chtěl „zaměstnat“. Ovšem spousta drobných nedorozumění, moje nezkušenost ba přímo naivita v režisérské roli, se rovnala dostatečně destruktivnímu výsledku - Simča se sama postavila na druhou kolej a stala se tak alternací k Janě. Zkrátka poměrně schizofrenní situace.
Zkoušky probíhaly nejen ve škole, ale někdy kolem dubna až května roku 1999 jsme získali první útočiště. Bylo jím Škoda Auto Muzeum - mohli jsme zde zkoušet, hrát i pořádat drobné kulturní akce - Divadelní jubilejní podvečery. Situace zrála k první premiéře. Rozdílná herecká úroveň jednotlivých aktérů byla velmi patrná, ale vcelku se dařilo hru vést k předvedení před diváky. Den premiéry 16. 6. 1999 byl pro nás opravdovým křtem. Vystupovat jako herci, jsme byli zvyklí skoro všichni. Jenže teď to bylo dost jiné. Nešli jsme před diváky jen se svou postavou, ale s celou hrou, režií, výpravou... zkrátka zkouška ohněm. Mladý soubor se mohl po nezdařené premiéře rozpadnout, všechno mohlo vyletět komínem.
Jak dopadla premiéra? Upřímně - nepamatuji se. Jedinou odpovědí, jestli se to tehdy líbilo, je fungování našeho divadla až do dnešních dnů. Záhy po premiéře jsme si uvědomovali nejen libé pocity, ale i chyby, které nastaly při zkoušení, při hře. Pokud mám být upřímný, tak největší rezervy ve zvládnutí role byly stále u Jany. Ne, že by se nesnažila. Ale její mládí a lidská i herecká nevyzrálost a moje režijní bezradnost a neschopnost řešit vzniklou situaci byly na škodu jejímu výkonu i celému našemu představení. Ona mohla být dobrá Kateřina, ale tak za pět šest let. A proto tahle chyba nepadá na její mládí, ale na mou hlavu, tehdy středního věku.
Věc, kterou jsme takřka úplně zanedbali, byly kostýmy. Systém „co dům dal“ nebyl zrovna ten nejšťastnější. Však nám to také porota Wintrova Rakovníka - středočeské přehlídky - dostatečně jasně vysvětlila. Ale o tom až později. Premiéra patřila Janě Eršilové, Simona hrála první reprízu. Jana patrně vycítila silnou hereckou konkurenci v Simoně a sama z divadla odešla. Dala přednost sportu, který v té době aktivně dělala. Já si z práce na téhle hře odnesl pro sebe veliké poučení - všechno se má řešit z očí do očí. Věci, které nevyřkneš, ať už z obavy nebo protože nechceš ublížit, zůstanou nevyřčeny a vztahy souboru jsou neurovnané.
Od té doby hrajeme „Kateřinu“, jak se této hře v souboru familiérně říká, nepravidelně v mnoha alternacích, ale dosud. V letošní 10. divadelní sezóně našeho souboru ve mně zesílilo přesvědčení, že je to stále platný titul na repertoáru, a že bychom měli své drobné zkušenosti zúročit a naši první hru nastudovat znovu a důsledně se věnovat i výpravě v prvním uvedení tolik opomíjené.
Příště: Žižkův meč a jedna fůze
|
divadylko-nadlani.cz