Pavel Tesař, Martin Matejka a Čeněk Koliáš v představení Jak jsem ztratil aneb Malá vánoční povídka. (foto: Divadlo v Dlouhé)
|
|
Rád bych vás upozornil na mimořádné divadelní zážitky, které se nám přihodily jinde než v Divadýlku NOVANTA na dlani, často na profesionálních scénách. Začnu žánrem, který milujeme, ale ke kterému se pro nepřekonatelné antidispozice klíčových členů souboru, doufám, nikdy neodhodláme. Přes zmíněnou náklonnost pravděpodobně nikdy v našem divadýlku neuvidíte muzikál. Proto bych Vás rád pozval na jedno slavné muzikálové představení do námi obdivovaného divadla.
Když se dnes řekne muzikál, většina diváků si pod vlivem reklamy vybaví „typické“ pražské muzikálové scény jakými jsou divadla Hybernia, Kalich, Ta Fantastika nebo Broadway, případně tradiční Karlín. Poté, co jsem měl v uplynulých sezónách možnost zde shlédnout několik titulů (např. Johanka z Arku, Rebelové, Golem, …) a možnost porovnat je s hudebním divadlem na činoherních scénách, musím napsat, že hudební divadlo v podání souborů, které jsou převážně (nebo také) činoherní, u mě na celé čáře vítězí. Na kvalitní muzikálovou zábavu tradičního střihu a převzaté osvědčené tituly z americké produkce bych vás poslal do Divadla Na Fidlovačce (Hledá se muž zn. Bohatý!, Funny Girl, …), tedy pokud vám nevadí menší prostor a nevyžadujete najednou „čtyřicet tanečnic“ na jevišti. Kvalitním hudebním divadlem jsou známé i menší studiové scény (za všechny Semafor nebo Ypsilonka), které nepochybně předvádějí též zajímavější představení než tzv. velké muzikálové produkce, ale z jejich aktuálního repertoáru nic konkrétního neznám.
Mé dnešní doporučení se bude týkat představení, které je již osm let na repertoáru Divadla v Dlouhé, a přestože jeho záznam vysílala (již v roce 2002) Česká televize, stále je beznadějně vyprodané. Hra sklidila řadu cen na divadelních přehlídkách a dostala řadu nominací na výroční ceny Thálie, ale nejvyšším oceněním je bezpochyby zájem diváků o představení Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Křehký příběh spisovatele Ludvíka Ašekenazyho, který upravil Jan Borna, balancující na hranici snu a skutečnosti se odehrává v zasněžené Praze o Vánocích roku „jáužnevímkterého“. Vypráví se v něm o chlapci a městě, o bloudění a setkávání, o rošťáctví, fantazii a dobrosrdečnosti. Zavede vás do let šedesátých minulého století a připomene nebo představí (to podle vašeho věku) vám tu legendární atmosféru, kdy v Bílé Labuti udávala tón bulharská móda, policistům se říkalo „příslušníci“, lidé si posílali přání poštou a na Vánoce sněžilo. Během představení zazní řada dobových hitů, které přímo na jevišti hraje živě kapela složená z účinkujících, což je výrazný rozdíl oproti zvukové sterilitě ostatních muzikálů, a vy máte pocit jedinečnosti a neopakovatelnosti. S radostí podlehnete několikanásobné iluzi – návratu ztracených „zlatých“ časů, jednoduchosti světa viděného očima dítěte, okouzlení všedními věcmi a událostmi. Před prvním shlédnutím jsem se upřímně těšil, jak režisér Jan Borna vyřeší obsazení hlavní postavy malého Pavlíka. Pamatoval jsem si ho totiž z jednoho rozborového semináře na přehlídce ochotnického divadla, kde nám vysvětloval, že děti a zvířata na jeviště nepatří, protože tam jsou vždy zneužívány a vyvolávají komiku nechtěného. A pan režisér mě nezklamal, hlavní postavu hraje Pavel Tesař, člen Divadla v Dlouhé, a jeho dětskost je vytvářena, vedle jeho vynikajícího herectví, i velikostí rekvizit a postav na chůdách, se kterými přichází do kontaktu, což jedinečně dotváří poetiku představení, které se tím zároveň dostává na pomezí dalšího žánru a totiž loutkového divadla. Herecký výkon Pavla Tesaře patří k oceňovaným přednostem představení a v jednom z ohlasů se o něm píše „hraje dítě tak, že je přesvědčivější než dítě a zpívá Václava Neckáře přesněji než Václav Neckář“.
Tedy pokud jste ještě neviděli Jak jsem se ztratil aneb Malou vánoční povídku, sledujte program Divadla v Dlouhé, a jak se objeví – neváhejte.
|
divadylko-nadlani.cz