Vávra aneb Mrštíkovský apokryf |
1. 9. 2019 |
Alena Zemančíková | |
|
|
RECENZE, Zpravodaj Jiráskova Hronova – Divadýlko na dlani Mladá Boleslav: VÁVRA aneb Všechno, co jste chtěli vědět o Maryše a báli jste se Mrštíků zeptat
Nápad mladoboleslavského souboru pohrát si s představou, jak to mohlo být doopravdy, zapojit do hry oba autory jako jednající postavy a zkonstruovat jako-by „pravdivou“ verzi příběhu je nosný, ale přiznejme si, že nijak zvlášť originální. Říká se tomu apokryf, tomu, čeho se dopustili. A musím přiznat, že zejména v počátku inscenace se mi práce s motivy a postavami líbila a zajímala mě. Připadalo mi docela rafinované, jak jsou některé repliky vzaty z originální Maryši a další jsou k nim přidány z jiných – vlastních autorských zdrojů nebo jiných míst ve hře či v díle bratří Mrštíků. To, jak se dozvíme, že Vávra spává s Evou Bučkovou, je docela organicky včleněno do příběhu a hlavně – je to věrohodně motivováno: stárnoucí svobodná žena (možná ji nastávající opustil, možná zmizel na vojně, možná žádného nepotkala – to je všechno možné) cílevědomě pečuje o vdovce Vávru a oběma je v tom poměru dobře. Kdyby ten Vávra nebyl přece jenom na peníze, mohl by se k poměru klidně přiznat a dál by nebylo o čem hrát. Hraje-li se dál, je třeba vzít do hry základní motivace z originální Maryši, a těmi jsou, marná sláva, hamižnost a lpění na konvencích bez ohledu na to, co takový řád přinese konkrétním lidským bytostem. A tady, při notoricky známém vyjednávání Lízala s Vávrou, to začne drhnout: musíme se ptát, proč vlastně tak nutně potřebuje Lízal provdat Maryšu za Vávru, když Francek v tomto rozestavění fi gur významnou roli nehraje? O co mu jde? Jestli s námi tvůrci inscenace hrají hru o tom, že Vávra je ve skutečnosti docela fajn osamělý chlap, pak nám v tom obraze překáží to, jak snadno se chytí na Maryšino věno. Ale proč mu je Lízal nabízí, zůstává ve vzduchu.Dál už se hra odvíjí jako vztahová, mírně intriková komedie, u které víme předem, že všichni nakonec svého štěstí dojdou. Ale to, že Maryša odejde s Vilémem Mrštíkem do Brna a vrátí se s ním v městských šatech, sice neprovdaná, ale spokojená a emancipovaná, je už rychle odbyté řešení, které neznamená nic kromě toho, že je součástí šťastného konce. A fakt, že rodiče Lízalovi nedostanou šanci se k vývoji svého (zhaceného) plánu postavit, je zdrojem divákovy frustrace. Kdyby aspoň mladoboleslavští přiznali této nové, městské Maryše podíl na autorství té slavné hry...Já vím, kritik nemá předpisovat, přerežírovávat ani předramaturgovávat. Ale aby mi bylo rozuměno: ten nápad, že si pohrajeme s tím, jak to v té moravské vesnici mohlo být ve skutečnosti jinak a bratři Alois a Vilém hrany příběhu ve svém dramatu přiostřili, je nosný. Přivést do hry autorskou dvojici Mrštíků je produktivní a vtipné. Co mě mrzí, zejména v závěru komedie, je skutečnost, že se tvůrci spokojili s nedostatečně vyřešenými momenty jinými cestami vedeného děje, s postupujícím časem inscenace nedomýšleli motivace ani důsledky jimi nastolených situací a jejich řešení. A že nechali postavu Maryši nedotaženou. Kdyby byli důslednější, komedie by nic neztratila ze své zábavnosti, naopak, byla by pro diváka napínavější.
|
|
|
Další články autora: |
žádný další článek nebyl nalezen |
|
|
|
Hledáme |
herečky
herce
režiséry
zvukaře
osvětlovače
švadleny
kontaktujete nás na telefonním čísle 739 017 581 nebo napište:
infodivadylko-nadlani.cz |
|
|
|