Všichni jsme herci...?

19. 3. 2018 | Milan Schejbal (Zpravodaj Wintrův Rakovník)

Mladoboleslavský čtvrtek na Wintrově Rakovníku pokračoval večerním představením – opět autorským a opět „z pera” Petra Matouška – tentokrát s názvem Všichni jsme herci... aneb Co by kdyby.

V tomto případě se jedná o volnou dramatizaci poměrně úspěšného románu Václava Holance Herci, který vyšel knižně v roce 2012 a který je rozdělený do tří částí, z nichž každá nabízí jiný pohled na události roku 1956. V první se autor drží reálné historické skutečnosti a zobrazuje život členů nejmenovaného předního pražského divadelního souboru v době, která je spojena s neomezenou vládou komunistů. Ta se promítá a ovlivňuje jednání jednotlivých herců, režisérů a vůbec všech zaměstnanců divadla, mezi nimiž panují intriky, nenávist, závist, ale i láska a přátelství. Někteří z nich řeší tuto situaci se ctí a s důrazem na svědomí, jiní alibistickým kompromisem, další dávají přednost cynickému kariérismu. Podobné symptomy jednání jsou charakteristické pro prakticky stejné aktéry i v dalších dvou dílech, v nichž autor opouští skutečný dějinný vývoj a zasazuje své postavy do fiktivních politicko-společenských reálií. První z vizí vychází z předpokladu, že Německo vyhrálo druhou světovou válku, leč v roce 1956 je Třetí říše na pokraji rozpadu a je jen otázkou krátkého času, kdy bude opět nastolena předmnichovská demokracie, druhá pak přináší verzi, ve které se podařilo potlačit únorový puč z roku 1948 a v Československu vládnou demokratické strany v čele s prezidentem Janem Masarykem, svobodné volby, ve kterých vyhrají komunisté, se však kvapem blíží.Všechny tři části spojuje pak fakt, že zmíněný divadelní soubor právě studuje Goethova Fausta, tedy hru, která může mít v různých politicko-společenských souvislostech odlišné vyznění. Obecně se dá říci, že Holancova próza nastoluje otázku, zda by byl náš život šťastnější, kdybychom se narodili do jiné doby. Odpověď je pak nasnadě: zřejmě by se nic podstatného z hlediska lidských osudů nezměnilo. Toto téma se pak velmi silně promítá do dramatizace i do samotné inscenace Divadýlka na dlani z Mladé Boleslavi. Režisér Petr Matoušek zvolil jako základní inscenační princip montáž, to jest sled situací, které se v jednotlivých sekvencích poměrně rychle střídají v různých divadelních prostředích (především kancelář ředitele a divadelní klub). Tento jevištní systém v zásadě funguje tehdy, kdy se daří jednotlivé situace účinně pointovat a přechod mezi nimi je střihově klipový (zejména ve třetí části, kdy je využíváno “štronzo”) nebo kdy je využita hudební složka (dobové šlágry). Tam, kde je řešen zmíněný přechod přes zatemnění scény bez zvukového podkresu nebo kde je nástup herců na další scénu příliš pomalý, se temporytmus inscenace rozpadá a působí rozvleklým dojmem. Je to škoda, protože přesnost a důslednost by v tomto případě vyřešila mnohé. Stejně tak by stálo za úvahu, zda by inscenaci neprospěla přestávka, která by umožnila divákovi vstřebat a utřídit si nabyté inormace, kterých opravdu není málo. Po herecké stránce jsme byli svědky asi nejvyrovnanějšího výsledku mladoboleslavského souboru na půdě rakovnické přehlídky. Přesto bych rád vyzdvihl výkon Petra Havlíka jako ředitele Jaromíra Švestky, Luboše Dvořáka jako Miroslava Najbrta, Petra Matouška v roli Jindřicha Huntíře, Libuše Mikulecké v roli Barbory Mráčkové či Kláry Pabištové v roli Agathy Herzinové. Jsem přesvědčen, že pokud se Divadýlku na dlani podaří inscenaci Všichni jsme herci... ve všech složkách “doladit”, mohla by patřit k nejpozoruhodnějším počinům této sezóny na poli amatérského divadla. Přeji jim upřímně, aby se jim to podařilo.

Další články autora:

žádný další článek nebyl nalezen

zpět

Hledáme

herečky
herce
režiséry
zvukaře
osvětlovače
švadleny

kontaktujete nás na telefonním čísle
739 017 581
nebo napište:
infodivadylko-nadlani.cz