Sáhneme si na kamna |
| 19. 3. 2018 |
Jiří Štraub (Zpravodaj Wintrův Rakovník) | |
|
|
Divadýlko na dlani Mladá Boleslav letos nabídlo návštěvníkům Wintrova Rakovníka hned dvě inscenace – Zborov aneb Hrdinové bez patosu a Všichni jsme herci... aneb Co by kdyby. Zpravodaj se rozhodl vyzpovídat část ansámblu a režiséra, scénáristu a herce Petra Matouška po večerním představení hry na motivy novely Václava Holance Herci. Inscenace na festival dorazila krátce po své premiéře.
Je vzácností, že by se na Wintrově Rakovníku hrály v jeden den dvě inscenace od stejného souboru a ještě k tomu od stejného režiséra a scénáristy. Petře, nelze tě trochu podezřívat z workoholismu?
Petr Matoušek (PM): Ne. Byla náhoda, že se to takhle sešlo. Kdybychom nedělali Zborov, nebo kdyby zapadl a skončil, ani bychom ho sem nepřivezli. Jinak bychom se tu objevili zase s jednou hrou. Řekli jsme si: Máme dvě hry. Když nás vezmou, tak nás vezmou. Když ne, tak ne. Zkusili jsme to. Nevím, jestli je to dobře. Teď si skoro myslím, že ne. Ještě jsme mohli s Divadýlkem uspořádat nějakou odpolední soutěž.
Radek Kotleba (RK): Petra z workoholismu nepodezřívám.
Musí být náročné a zběsilé inscenace pořádně nazkoušet, než s nimi vyjedete na Wintrův Rakovník.
RK: Ne. Párkrát si to zkusíme a jedem.
PM: Kecá! (Smích) Zkoušeli jsme to docela dlouho. Zkouší se, zběsilé to není. Občas se ale tempo trochu zvedne. Děláme ještě drobné kousky na zakázku.
RK: Ano. Dvě hry nejsou zdaleka všechno. Během roku ještě vytvoříme několik jarmarků nebo malých výstupů. Nicméně nejsme v situaci, kdy bychom zinscenovali dvě hry za rok, poprvé. Stalo se to už podruhé nebo potřetí, ale ještě nikdy jsme obě inscenace nepřivezli do Rakovníka naráz. Vždycky jsme s každou přijeli na jinou přehlídku, abychom trochu utajili, že máme v sezóně dvě.
PM: Ani ne utajili, ale spíš jsme si říkali, že bychom se tu neměli prezentovat se dvěma hrami. Letos nám to ovšem přišlo jako dobrý nápad. (Smích)
RK: Ne. Přišlo nám, že Zborov není oficiální inscenace. Šlo spíš o zakázku, takže jsme neměli pocit, že bychom sem jeli se dvěma velkými představeními. Každé z nich je nějak specifické a něčím odlišné.
Roman Dušek (RD): Počítali jsme, že sem pojedeme s Všichni jsme herci... a Zborov jsme chtěli. U něj jsme také absolvovali víc zkoušek. Brali jsme ho jako bonus a zajímal nás názor na něj.
Dočkáme se zase někdy toho, že byste k nám přivezli víc inscenací naráz?
PM: Možné je všechno. Spíš jsem rozpačitý z toho, že Všichni jsme herci... ještě není moc zajeté, že jsme asi měli ještě počkat, ale zase jsme sem s tím chtěli. To je taková obsese. Znamená to pro nás hodně, jezdíme sem rádi a vždycky jsem zvědavý, co na nás řekne Milan Schejbal. Dneska ale moc ne, i když si ho samozřejmě vyslechnu. (Smích) Pokorně skloním hlavu a nebudu se hádat, protože vím, jaké má inscenace chyby, ale ve fázi, kdy jsme věděli, že sem pojedeme, jsme je už nestihli napravit. Věděl jsem, že je hra dlouhá, ještě jsem v průběhu něco škrtal ve scénáři, ale málo. V inscenaci vystupuje hodně lidí a některým jsem vypustil výstup.
RK: K té obsesi: Občas mám pocit, že se v našem divadle zkouší nová hra proto, abychom měli s čím jet do Rakovníka. (Smích)
Kdy mělo Všichni jsme herci... premiéru?
RD: Před čtrnácti dny.
PM: Myslím si, že jsme měli počkat, až si hra víc sedne. Podle mě šla dnes od první půlky do háje. Jde o můj pocit, který může nebo nemusí být pravdivý, ale to je ve výsledku jedno, protože sem nejezdím vyhrávat, ale opravdu mě zajímá reflexe od porotců.
Dnes jste tu odehráli dvě inscenace, pro které je důležitá historie. Čím je pro vás historie na jevišti, byť alternativní, nejatraktivnější?
PM: Alternativní historie mě baví. Je to takové “Co by kdyby?”, hraní si. Zaujala mě kniha od Václava Holance. Nezpracoval jsem její přímou dramatizaci, kniha má v sobě daleko víc linek, je komplikovanější. Kdybych ji zdramatizoval celou, stáli bychom na scéně ještě teď. Nejvíce poplatní předloze jsou komunisté a další části jsou samostatně vyfabulované.
RK: Vztah k historii mají členové souboru odlišný. Kupříkladu já jsem učitel dějepisu, takže můj vztah k ní je veskrze kladný. Jestli si ale někdo myslí, že hrajeme historické kusy proto, že historie je učitelkou života, tak jde o jeden z největších omylů, jaký si o ní můžete myslet. Lidé jsou nepoučitelní stejně jako malé dítě, jemuž řeknete, ať nesahá na kamna, protože pálí. Dítě si pak stejně musí experimentálně ověřit, jestli máte pravdu. Takže můžete ukazovat historické události, nabádat lidi, aby neudělali stejnou chybu jako v osmačtyřicátém a oni ji klidně znovu udělají. Potřebují si sáhnout na kamna. Náš soubor nebere historii na jevišti jako nějakou výstrahu nebo poučení, ale skutečně jako hru.
|
|
|
| Další články autora: |
| žádný další článek nebyl nalezen |
|
|
|
| Hledáme |
herečky
herce
režiséry
zvukaře
osvětlovače
švadleny
kontaktujete nás na telefonním čísle
739 017 581
nebo napište:
info divadylko-nadlani.cz |
|
|
|
