Český kaleidoskop od Zborova

19. 3. 2018 | Zdeněk Janál (Zpravodaj Wintrův Rakovník)

Na zakázku pro Československou obec legionářskou Petr Matoušek, principál mladoboleslavského Divadýlka na dlani, napsal divadelní scénář Zborov aneb Hrdinové bez patosu, který se svým souborem také jevištně realizoval – v roce 2017 ke stému výročí památné bitvy u Zborova.

Pro české dějiny symbolická bitva Matouškovi posloužila jako výchozí bod k tomu, aby se pokusil nahlédnout na válečné vojáky jako na obyčejné lidi s jejich minulostí (než se ocitli ve válečném poli) i s jejich slabostmi a touhami. Na stručné ploše je ovšem charakterizuje jen drobně, jen některé z postav nahlíží ve výraznějším příběhu, ukazují se nám spíše v komediálních mikrosituacích a skrze bonmoty (kterými se letmo prozrazuje i něco z české povahy).

Nejvýraznější příběhová linka je vedena u postavy Houžvičky (hrané samotným autorem a režisérem hry), jejíž dominantou je záletnictví, obdiv k ženám a k jídlu. Také se v jeho postavě nejvýrazněji objevuje švejkovská poetika, kterou se Matoušek ve svém díle při líčení válečného zákulisí inspiroval. S tím souvisí také užitý komediální žánr a zdůrazňovaná nepatetičnost (už od názvu hry), čímž autor podtrhuje svůj zájem o obyčejného člověka, nikoli o člověka-hrdinu. Ovšem to je řeč pouze o činoherní linii inscenace. Jenže k tomu přibývají další dvě, žánrově ne moc sourodé. Tou první jsou dva vstupy harmonikářky (zároveň předěly mezi jednotlivými akty), které přinášejí na scénu v textech písní to, co se odehrává kolem – utrpení a smrt, válka za scénou je skrze harmonikářku na jevišti přítomná. Její úloha by si ale dle mého názoru zasloužila větší zdivadelnění či personifikaci – mohla by více organicky vyvěrat z dění na scéně. Třetí inscenační poloha se objeví až v úplném závěru inscenace, kdy po bitvě nad mrtvými vojáky začnou ti zbylí jeden po druhém recitovat úryvky (z 5. a 6. sloky) slavné a hrdiny oslavující básně Rudolfa Medka Zborov (1922). Najednou v inscenaci zazní úplně jiný jazyk i poetika – a mění se i dosavadní divácké vnímání interpretačního klíče inscenace. Náhle se dosud potlačovaný patos stejně dostaví a oslava hrdinů přeci jen zazní. Jak tuto změnu ovšem vnímat? Jako neumělost? Jako neschopnost organicky obě polohy – komediální a patetickou – propojit nebo jako režijní nedůslednost při budování předělu mezi bitvou a situací po bitvě? Není mi zde jasný názor režiséra. Ale lze závěr hry interpretovat i s ironií, že z obyčejných lidí se najednou stali hrdinové, aniž by o to stáli... A víme my vůbec, koho to oslavujeme? Ovšem i pro tento naznačený způsob výkladu by bylo třeba být režijně důslednější. Takto ona nesourodost klade bohužel zbytečné otázky, což je škoda, když ona zmíněná činoherní linie je předtím budována poměrně přesvědčivě, zábavně a herecky naplněně.

Matouškova inscenace přes fiktivnost svých situací není jen variací toho, jak může vypadat život vojáků za války, ale daří se zde i alespoň stručně a nenásilně postihnout některá dokumentární fakta o dané bitvě, legionářích a jejich pestrém národnostním i náboženském složení jednotky. Matoušek totiž z historických faktů vychází, i když je nezdůrazňuje (což u hry psané na leginářskou zakázku mírně překvapí, ale divadelníka na druhou stranu spíše potěší). Ocitáme se uprostřed 8. roty I. pluku, tedy I. střeleckého pluku, nazývaného tehdy plukem „Mistra Jana Husa“, v němž skutečně sloužila i jediná postava, která má své zázemí v historické osobnosti – v podporučíku Josefu Švecovi, který se stal významným válečným hrdinou. Nebylo to však kvůli jeho činům u Zborova (1. července 1917), ale až díky jeho hrdinskému činu v říjnu 1918, kdy se obětoval – spáchal sebevraždu s cílem pozvednout rozpadlou morálku svého mužstva na konci války (a skutečně vojáci po jeho smrti jeho rozkazy splnili). Tato událost se stala námětem pro již zmíněného legionáře/spisovatele Rudolfa Medka a pro jeho hru z roku 1928 Plukovník Švec. Spojitosti ovšem oba příběhy – Matouškův a Medkův/Švecův - mají. Matoušek přivádí na scénu zatím pouze morálku, která je teprve na počátku rozpadu a ještě to působí lidsky roztomile, i Švec zde ještě dokáže chování svých vojáků pochopit. Ovšem ty konce!

Další články autora:

žádný další článek nebyl nalezen

zpět

Hledáme

herečky
herce
režiséry
zvukaře
osvětlovače
švadleny

kontaktujete nás na telefonním čísle
739 017 581
nebo napište:
infodivadylko-nadlani.cz