Při příležitosti uvedení naší inscenace Candide na přehlídce Wintrův Rakovník poskytl režisér Petr Matoušek rozhovor do zpravodaje přehlídky. Ptala se Petra Jirásková.
Téměř každoročními návštěvníky Wintrova Rakovníka jsou členové Divadýlka na dlani Mladá Boleslav. Základem jejich letošní inscenace je Voltairova filozofická novela Candide. Jak se s materiálem vypořádal režisér a herec Petr Matoušek?
Jak dlouho Candida hrajete?
Premiéru jsme měli v listopadu, ale já jsem prodělal různé nemoci a teď v lednu jsem taky blbnul s chřipkou tři týdny, takže jsme dlouho nehráli. Inscenace tedy není posazená tak, jak by měla, řekl bych. Původně jsem chtěl, abychom do Rakovníka odehráli osm repríz. Dneska to hrajeme po čtvrté. Něco tam bylo, něco ne. Ještě během dnešního představení jsem zjistil, že tam některé věci nejsou dotažené tak, jak bych si představoval. Jinak jsem chvílemi cítil, že je představení hodně nervózní. A občas nějaký lapsus, tak jako u nás vždycky.
S vozem jste poměrně nároční na prostor, je to tak?
Tohle jeviště není až tolik odlišné od našeho, jen je hlubší. Vůz je náročný na prostor, ale zase si říkám, že můžeme hrát i venku. Chtěl jsem scénografii, která by hrála. Otáčející se kolečka a jedoucí vůz, který se proměňuje. To všechno bylo cílené. Měli jsme ale dost technických problémů, donedávna praskaly tyče při představení. Byl jsem ve voze a najednou rup a tyč se postavila.
Posledně jsi při rozhovoru říkal, že bys nejraději dělal jenom Pratchetta. Zatím to tak nevypadá...
Vypadá! Příští rok budeme dělat Svobodný národ, máme to dovolené přímo od pana Pratchetta. Tedy od jeho agenta. Za dva roky bychom se tu s ním mohli objevit.
Jak došlo k výběru Candida?
K textu jsem přišel na KPR (Kurz praktické režie), když jsme vybírali
absolventskou inscenaci. Původní dramatizace je od Milana Schejbala a Káti Fixové, pak ji Káťa ještě nověji předělávala pro inscenaci v Mostě. Milanův text je hodně podle předlohy, ten Katčin je už upravenější a náš je ještě o něco víc upravený, přizpůsobený pro odkazy tak, aby to odpovídalo tématu. Původní Voltairův text jsem přečetl taky, jsou z něj i přímo vybrané některé pasáže, jako například intimní místo vesmíru.
Většinou si texty hodně upravuješ. Byl to i tenhle případ?
Byl, začátek i konec jsou úplně jiné. U Candida takhle konec není, tam začnou pracovat a to je jejich nalezená cesta ke zlepšení. My jsme tu cestu viděli jinde. Doteď jsme to hráli třikrát a každé představení mělo jiný konec. První repríza jiný, druhá taky, až na třetí jsme zahráli tenhle konec, takže jsme ho dneska zahráli podruhé. Dlouho jsme se taky trápili s monologem stařeny na lodi, ten taky není ještě usazený ani dodělaný.
Candide je neuvěřitelně spletitý a obsáhlý text. Jak ses s ním popasoval?
Mohutně jsem vyškrtával. V Candidovi jsou sáhodlouhá povídání. Když to dělal Milan, měl podle mě výhodu, že tu byli komunisti, takže spousta jinotajů tam hrála, což v současné době není. My jsme na to šli cestou hravého divadla, jarmarečního, pouťového. Pak si myslím, že si tam můžeme dovolit skoro všechno, je to daleko volnější žánr. Nechtěli jsme inscenaci stavět navážno. Ve hře je spousta akcí, jezdí se po celém světě, navíc jsou tam tisíce postav, které v dramatizaci ani nejsou. Jít cestou původního textu se mi nechtělo. Ne že by byl text přímo vyčpělý, protože Candide je věčný, ale spíš by se to asi zvrhlo v mentorování. To jsme se snažili stáhnout na minimum, přesto si myslím, že je ho tam ještě stále dost.
Vaše inscenace je tedy primárně o čem?
O manipulaci. Chtěl jsem hrát o manipulaci Panglose se všemi.
U vaší poslední inscenace jste měli odbornou asistenci v Kátě Fixové. Bylo tomu tak i u Candida?
Ne, teď jsme neměli na pomoc nikoho. Ale současně s námi Káťa režíruje Příliš dlouhý Štědrý večer, se kterým bychom chtěli přijet příští rok. Chtěli jsme si všichni zahrát, tak jsme si udělali radost. Hlavně jsme si taky chtěli sáhnout jinam, protože to bude vysloveně interpretační divadlo.
Tak na to jsem velmi zvědavá.
Já jsem na to taky velmi zvědavá. Zatím nás to hrozně baví.
Takže se k tomu Čechovovi jednou vážně propracuješ...
To určitě, to chci. Ale pořád to odsouvám. Asi až na stáří. Až budu starý, už
mi to nikdo nevyčte.
Přepis rozhovoru ze zpravodaje Wintrova Rakovníka z 16.3.2013 (originál ke stažení zde: http://www.amaterskascena.cz/up/soubory/treti-cislo-1303161819-530.pdf)
|
divadylko-nadlani.cz