Divíte se titulku mého dnešního článku? Jmenuje se takto, přestože jde o velmi vážnou a seriózní teoretickou studii o …, no o čem? (To bych neměl prozrazovat, neboť původně se text měl jmenovat: “O mystifikaci”, jenže ono by se to stejně rychle provalilo.)
Nenechte se mýlit vnímáním mystifikace jako lži, manipulace s fakty a záměrným uváděním v omyl, tedy něčím spíše negativním. Co je skutečná mystifikace? Žert, satira, ironie bez hlubšího významu? Nebo spíše vtip na cizí účet, krutý podfuk? Možná spíš je mystifikace sebeironická a souvisí v moderní době s nástupem absurdní komiky. Provází nás ale mnohem déle, ačkoliv s podstatně jinými významy, vždyť řecké „mystés“ znamená „zasvěcený do tajemství“, nejčastěji nějakého iniciačního rituálu, např. v eleusinských mystériích. Nechci řešit, co je a co není mystifikace, raději se nechám rád přímo mystifikovat, protože ji nepovažuji ani za podvod ani za zasvěcení, ale za hru či výzvu k fantastickým výletům do podivuhodného světa a nezůstávám v tom sám. Mnoho z nás, když se setká s mystifikací, tak se velice rádo zapojí a podílí se ochotně na jejím dalším životě a rozvíjení. Jen živena naší spoluprací prospívá, bez naší reakce nemůže mystifikace dlouhodobě žít.
České divadlo provází z tohoto hlediska jedinečný fenomén Járy da Cimrmana. Úkaz nenapodobitelný a podle mého i nepřenositelný do jiného divadelního spolku, než v kterém se zrodil. Přesto se mnozí obdivovatelé chtějí nějak podílet na vytváření této mystifikace, projevit svou víru v existenci této postavy a sdílet stopy její činnosti. Chápu tak potřebu vytváření pamětních desek na místech, kde génius pobýval, pojmenovávání různých kuriózních i seriózních staveb a jiných objektů Mistrovým jménem, pořádání setkání pod “Jeho patronátem”, zakládání muzeí s památkami na jeho život.
Mystifikace je uhrančivá a buď vás zcela vtáhne, nebo se jí nikdy nebudete moci nechat bavit. Nemá ráda pasivního příjemce, vyžaduje naši aktivitu a spolupráci. Její nárok na diváka je absolutní, je jako víra – všechno nebo nic. V této absolutnosti se musíme vydat všanc sebeironii, zpochybnění vlastního světa jistot. Být schopen mystifikaci aktivně přijmout, být schopen sebeironie, znamená, jak naznačuje literární teoretik Vladimír Macura – dozrát. K tomu už nemám, co dodat.
Mystifikace nás v Divadýlku na dlani vždycky velice lákala a byla nám blízká. Přestože jsme “čistou” mystifikaci nikdy nevytvořili, provází nás nějaký její závan trvale. Po zhlédnutí některých našich představení se v reakcích diváků ozývalo: nejsme si jisti hranicí mezi stylizací a vážností vašeho projevu na jevišti. Právě to balancování mezi ironií a závažností, opravdovostí a bagatelizací je to, co mě na divadelních prknech (a nejen tam) baví a přitahuje. Problematická, leč vítaná reakce druhé strany, na pokusy něco předvádět, je: “... a myslíte to vážně?”
Naším prvním výraznějším setkáním s mystifikací byla nejspíše Šílená lokomotiva – provedení nemá už skoro nic společného s Witkiewiczem, přestože jeho jméno zůstalo v titulu hry. Tuto mystifikaci diváka tím, že mu předvádíme kus známého dramatika, ale ve skutečnosti to již je naše vlastní kreace, jsme si zopakovali ještě několikrát. Jindy na principu, který lze označit za mystifikační, vystavěl variace na Hwiezdoslavovu Hájnikovu ženu L. Feldek v hře, které jsme se s velkým gustem též zmocnili, a tentokrát ani ne tolik po svém. Nejvýrazněji tyto tendence pak asi dokládá Fortinbras, který si zahrává s mystifikačním principem pohledu na Hamleta z druhé strany, ačkoliv přesněji - literárně teoreticky pojmenováno - jde v tomto případě o apokryf. A v neposlední řadě i aktuální představení odehrávající se na Zeměploše má svůj nezanedbatelný mystifikační potenciál, a to již v samotné literární předloze.
Takže mi nezbývá než dodat: “..., ale já věřím na víly” (ovšem že nikoliv sladkobolně romanticky, ale spiklenecky – mystifikačně), protože jinak bych se nikdy nedostal do ZeměNezemě, a to by byla věčná škoda.
Domácí četba ke splnění dnešního dílu čtenářského odznaku je jasná – Cimrman/Smoljak/Svěrák: Divadlo Járy Cimrmana, HRY a semináře, úplné vydání; Paseka, Praha 2009.
|
divadylko-nadlani.cz