V popředí Alena Mihulová a Josef Abrhám ve filmu Karla Kachyni Městem chodí Mikuláš z roku 1992.
|
|
Přestože obchodní řetězce do nás „vánoční náladu“ pumpují bezmála od května, Divadýlko na dlani zůstává společenstvím romantiků, kteří stále ještě věří ve zvláštní povahu Vánoc a kteří si jejich magii nehodlají nechat vzít. A protože nejsme sobci, snažíme se trochu té pravé vánoční pohody předat alespoň našim divákům. Během letošních svátků uvádíme hned dvě inscenace, které mají něco společného s filmem. Právě na tyto dva filmy se hodlám podívat ve svém posledním letošním příspěvku a rád bych vám je tímto způsobem doporučil.
Muzeum Škoda Auto požádalo Divadýlko o nový program na letošního Mikuláše a principálovi padnul do oka hořko-sladký film Karla Kachyni Městem chodí Mikuláš (1992). Nutno říci, že Kachyňovým filmem se Petr Matoušek nechal pouze inspirovat, ale hlavní motivy příběhu o dětech, které zůstanou během Mikulášova svátku v nemocnici na infekčním oddělení, ponechal: téma dětského vidění světa jako něčeho kouzelného, vytrácení se tohoto kouzla se zvyšujícím se věkem a schopnost vidět i za obyčejnými věcmi něco neobyčejného.
Film Městem chodí Mikuláš Kachyňa natočil podle scénáře svého dlouholetého spolupracovníka Jana Procházky (autor scénářů k filmům Páni kluci nebo Kočár do Vídně). Scénář vznikl v roce 1970 a z politických důvodů nemohl být realizován. Film sleduje osudy čtyř postav, které spojí prostředí nemocnice. Třináctiletý průšvihář Ruda (D. Douda) je spolu s dalšími dětmi v předvečer Mikuláše zavřený v nemocnici, a přestože působí suverénně, je smutnou existencí, o kterou nikdo nestojí. Jeho osud se protne s příběhem staropanenské vrchní sestry (E. Balzerová), alkoholika dr. Koníčka (J. Abrhám) a mladé sestry Aleny (A. Mihulová). Příběh, jenž nahlíží vánoční čas z druhé strany, tedy z pohledu těch, kteří v tento čas, kdy mají být všichni pohromadě, zůstávají osamělí a nešťastní, se nese ve znamení melancholie a smutné nostalgie. Na jeho působivosti to ovšem nic neubírá. Naopak. To, co jej činí nejcennějším, je připomenutí toho, že za každé příjemně prožité svátky musíme být vděční, protože nejsou samozřejmostí.
Letos tomu bude již potřetí, co Divadýlko uvádí svou adaptaci Aškenazyho Malé vánoční povídky na divadelních prknech. Sám autor však povídku zpracoval do podoby filmového scénáře pro režiséra dětských filmů Milana Vošmika. Jeho povídkový film Hry a sny (1958) sestává ze dvou příběhů a začíná právě vánoční povídkou. Nebývá pravidlem, že vynikající látka zaručuje vynikající film, Vošmikův snímek se však Aškenazyho poetice velmi blíží.
Pětiletý Míša (vynikající M. Staninec) se na Štědrý den ztratil, ale to mu vůbec nevadí. Prochází šeřící se Prahou, svou dětskou vyřídilkou baví i dojímá a ve specifické štědrovečerní atmosféře, kdy všichni spěchají, aby byli co nejdříve doma, se pouští do řeči s lidmi, na které narazí. K nejlepším momentům filmu patří Míšovo setkání s osamělými příslušníky SNB na stanici, kterou společně rozzáří a na okamžik také prodchnou sváteční náladou.
Řadu postav ztvárnili herci první velikosti, např. pána s kaprem J. Kemr, staršinu SNB Martin Růžek, kteří tuto filmovou povídku povýšili na jednu z nejmilejších podívaných s vánoční tematikou. Jasná volba pro milovníky starých časů.
|