Pokud zavítáte na naše poslední představení „Muži ve zbrani“, budete hned na začátku muset zapojit svou představivost, abyste uviděli Zeměplochu nesenou čtyřmi slony spočívajícími na zádech obrovské želvy A’Tuin, fantastický svět, ve kterém se příběh odehrává. Kde se vlastně vzala představa světa podepřeného hřbety slonů, a odkdy si lidé vymýšlejí paralelní světy, ve kterých se odehrávají podivuhodné příběhy? (Jejich podobnost s těmi pozemskými je vždy „zcela náhodná“ a autor nás nezapomene o tom přesvědčovat.)
Odpověď na první otázku je jednoduchá. Podle indické mytologie je Chukwa první a nejstarší želvou, která podpírá celý svět. Podle jiné verze svět podpírá slon Maha-pudma, který stojí na krunýři želvy Chukwa. Ta pluje v prvotním mléčném oceánu Ksheera Sagara. Podobnost se Zeměplochou čistě náhodná, že? (Ale s porušením autorského práva Terry Pratchett problémy mít nebude, neboť autor tohoto mytologického vyprávění je jistě spolehlivě mrtev více než osmdesát let a ani nebudou žít jeho ziskuchtiví dědici.)
S druhou otázkou to může být složitější. Zřejmě nejstarší fantastický svět, který najdeme v historii evropské literatury je Atlantida. Prvním, kdo o tomto ostrovním státě napsal, byl řecký filosof Platón, který příběh Atlantidy popisuje ve 4. stol. př. Kr. ve svých dialozích Timaios a Kritias, ačkoliv samotný námět je mnohem starší a jeho kořeny sahají až k utajovaným vědomostem kněží staroegyptských chrámů. Tato bájná země není v pravém slova smyslu paralelním světem, protože neleží nikde mimo námi obývaný prostor, Platon ji umístil do oblasti za Héraklovy sloupy - tedy někam do Atlantského oceánu, což ovšem v představách tehdejších lidí bylo přeci jen mimo hranice jejich světa, ale nikoliv našeho, a tak se hledáním zmizelé Atlantidy neustále zabývá řada dobrodruhů. Možná i proto, že v textu najdeme podrobný, nicméně nespolehlivý popis podoby ostrova: „Hlavní město Metropolis leží na pobřeží moře a rozšiřuje se do středu ostrova, kde je velmi úrodná půda. Městem i ostrovem prochází kanály, do kterých mohou vplouvat největší lodě. Uprostřed ostrova se vypíná hora, která se ve všech směrech svažuje k moři. Mezi horami ve vnitrozemí leží také několik velmi bohatých vesnic.“
Na tento příběh později navazují další představy o dokonalých, ideálních zemích či státech, ležících obvykle na neexistujících ostrovech. Podle titulu jednoho z nich se pro ně vžil název „utopie“. Samu Utopii, vrcholné dílo Thomase Mora, významného anglického humanisty, vypráví námořník Hythlodaios, který tam strávil mnoho času a poznal tamější státní zřízení, chod země a zvyky obyvatel. Texty tohoto typu, ať už jde o Sluneční stát Tommase Campanelly či mnohé další, jsou většinou spíše odborného, politologického charakteru. Vpravdě literární záležitostí je naopak kniha, kterou bychom žánrově nejspíše mohli označit za fantastický cestopis, Gulliverovy cesty Jonathana Swifta.
Autor posílá vypravěče do Liliputu, na Laputu či na ostrov ušlechtilých, rozumných koní Hvajninimů. Cesta na fantastické ostrovy vede zcela jednoduše po moři a zajímavé je až líčení toho, s čím se hrdina setkává na místě. Utopie tak nejsou typická díla odehrávající se v paralelním světě, ale přesto smyšlený svět často velice barvitě líčí a vymýšlejí si jeho více méně přesný popis. Jak se nám dařilo mazat “bílá místa” z mapy naší planety museli jsme přenést jiné světy do vzdálenějšího či bližšího vesmíru. V XIX. století stačil Julesi Verneovi nebo Sv. Čechovi ještě Měsíc, ale dnes je málo i hranice naší galaxie. Stejně jako naše poznání se rozšiřují hranice i literárních světů. Spolehlivě vzdálená jsou jen ta místa, která leží v naší fantazii, ale o těch až jindy. Tentokrát je domácí četba k tématu jasná – J. Swift: Gulliverovy cesty, nejlépe v klasickém překladu Aloyse Skoumala, který vyšel už mnohokrát, nebo v originále?
(pokračování příště)
|