Dovolte, abych vás poprvé přivítal v nové rubrice divadelního Kurýra, principál divadla a šéfredaktor tohoto „plátku“ v jedné osobě se konečně po dvou letech rozhoupal a zakázal mi obskurní praxi, vychvalovat na těchto stránkách cizí divadla a jejich představení. Ano, již vás nebudu posílat ke konkurenci v rubrice „co u nás v divadle neuvidíte“, ale budete pěkně chodit na naše představení. Už jich máme na repertoáru dost na to, abyste s námi mohli při měsíční návštěvě strávit celý rok. A pak si to dejte pro lepší zapamatování ještě jednou dokola.
Budu se tedy snažit lákat vás úvahami o obecně kulturních souvislostech, především na poli literárním, spojenými s dramaturgií našich představení. Ti starší čtenáři, nebo ti, co se zajímají o historii, si jistě vzpomenou, že v Československém svazu mládeže (ČSM) členové již od roku 1949 mohli za svou pilnou četbu předepsaných titulů získat Fučíkův čtenářský odznak, tak to bylo mou motivací při hledání názvu nové rubriky. V ní vám chci přinášet doporučené tituly, kterými si můžete rozšířit kulturní obzory před nebo po shlédnutí představení, abyste se do našeho divadla ještě nadšeněji vraceli zpátky, hledat nové a netušené souvislosti. Dnes ale začnu jiným způsobem, začtu se do knihy autora, jehož jméno jsem vetknul do názvu nové rubriky - Julius Fučík: Reportáž, psaná na oprátce.
Divadelní prostředí nebylo tomuto autorovi cizí, po otci, ochotníkovi, zdědil Julek vášeň k divadlu a jako dítě dokonce často v divadle hrával. Za studentských let se pak věnoval především psaní o divadle. Nemiloval však pouze divadlo samo, ale i divadelní herečky. Vztah k divadlu se odrážel i v jeho jiných aktivitách, fascinovaly ho převleky. Rád v nich unikal před československou policií a později před gestapem. V oblíbeném převleku vousatého, obrýleného a navíc kulhajícího profesora Horáka byl i v roce 1942 zatčen. Je třeba podotknout, že řada kolegů z odboje Fučíka za jeho divadelní kostýmy, které pozornost spíše přitahovaly než odpoutávaly, kritizovala. Bohémsky rozevlátý milovník uměleckého prostředí však na tyto kritiky příliš nedal a často vnímal konspiraci jako divadelní či dobrodružnou hru. O tom ostatně svědčí i slavný závěr jeho kultovní knihy: „Rok psal jsem s nimi divadelní hru, v níž jsem si vyhradil hlavní úlohu. Bylo to někdy zábavné, někdy vyčerpávající, vždycky dramatické. Každá hra však má svůj konec. Vyvrcholení, krize, rozuzlení. Opona padá. Potlesk. Diváci, jděte spát! Hle, i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život. A v životě není diváků. Opona se zvedá.
„Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!“
Fučík byl přesvědčen, že s gestapem hraje („divadelní“) hru, svými dezinformacemi režíroval marná pátrání gestapa a v této hře o cizí životy si přitom vyhradil hlavní roli. Ale Fučík, který mluvil, byl pro komunistickou ideologii nepřijatelný, proto muselo být několik odstavců, které citovanému textu předcházejí, vypuštěno. Je až překvapující, nakolik může relativně úsporný cenzurní zásah pozměnit celkový význam literárního díla. Přesvědčte se o tom sami a vraťte se (vy straší) k povinné školní četbě, kterou jste nikdy nečetli :-), alespoň v úplné podobě jistě ne.
Pro rozšiřující domácí četbu tentokrát doporučuji: Fučík, Julius: Reportáž, psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vydání, ed. František Janáček a kol., Praha, Torst 1995
Julius Fučík (1903–1943) a jeho Reportáž, psaná na oprátce, dostupné 12.4. 2011 z http://www.ustrcr.cz/cs/julius-fucik-1903-1943-a-jeho-reportaz-psana-na-opratce
|