Jedním z výkvětů dětského dramatického souboru vedeného Simonou (tehdy ještě Hájkovou) a Petrem Matouškovými je i Martin „Marin“ Weiss. Jeho velkou předností je schopnost zapamatovat si text a přehled ve světě filmu.
Ahoj Martine, věřím, že ani Ty ses už nemohl dočkat svého rozhovoru v Kurýru...
Tak to je naprostá pravda. A musím uznat, že mě polilo horko, když se minulý týden Petr ozval, že se mu vůbec nelíbí, jak ho s rozhovory obcházíš. Ovšem ani tentokrát jsem se v důvěře vůči tobě nezklamal.
Od kolika let hraješ divadlo a co Tě k němu přivedlo?
S Davidem Horákem jsme patřili mezi první várku dětí, které Petr se Simonou nabírali do dětského souboru. To jsem byl tuším ve čtvrté třídě. Odhaduji tedy, že hraju od deseti let. Ani nevím, jak mě napadlo s divadlem začít. Rozhodně jsem totiž nebyl typ, který by vyhledával cizí pozornost.
Co Tě u divadla stále drží?
Především vyhlídka nebývalého výdělku… A samozřejmě milý kolektiv. Některé soubory se mohou pyšnit stoprocentní disciplínou při zkoušení a tím, že nacvičení hry jim trvá jediný měsíc. Ten náš naštěstí ne. Zkouškám často předchází oduševnělé rozhovory nad hrnkem svařeného vína v divadelním baru, komentování viděných představení nebo filmů a vůbec tvořivé intelektuální ovzduší. Také mě nesmírně baví hraní historických skečů na klíč.
Každého se ptám na oblíbenou divadelní hru a roli. Jaké jsou ty Tvé a z jakého důvodu?
Mou srdeční záležitostí je Šílená lokomotiva. Moje první účinkování v divadýlkovské hře. Předtím jsem hrál jen ve skečích a většinou postavy, které se jmenovaly Kluk 3 a podobně (číslovka mohla být různá). Lokomotiva byla neuvěřitelně našlápnutá, vodopád smíchu. V současnosti se moc rád podívám na Pít či nepít nebo A tak tě prosím, kníže. Co se hraní týče, nejoblíbenější rolí je pro mě Filip ve Snídani. Mám strašně rád ten pocit, že jsem součástí toho mumraje, který se odehrává na jevišti. A pak je tu Čert z Adventního putování, který mi dovolí nechat propuknout skryté zvířecí instinkty.
Prozradíš něco o své roli z nové hry, kterou zkoušíme?
Má postava se jmenuje Matěj Poctivý. Matěj je student, který si přivydělává v divadle uklízením. Je mladý, některé věci vidí zprvu možná příliš černobíle. Se svým kolegou však uzavře sázku, ve které jde o ideály, a následně je vhozen do hry, jež má jeho pevnost v názorech potvrdit nebo vyvrátit. Musí čelit svodům krásné dívky, vlastním mocenským choutkám, svodům peněz či úlisným pohlavárům. A jestli obstojí? To se diváci dozvědí v poslední den Léta na dlani.
Na jaký „divadýlkový“ počin této sezóny se těšíš?
Vezmu to chronologicky a zmíním jen to hlavní. Na konci května nás čeká Popelka na dlani, což pro mě (a patrně i pro tebe) znamená několik dní v Divadýlku s foťákem. Popelka byla loni perfektní a spoluprací některých dětí s herci jsme se bavili ještě dlouho. V červenci proběhne Léto na dlani a my budeme pod nehorázným tlakem z blížícího se termínu premiéry nové hry. Už dnes se toho dne děsím a těším se na něj zároveň. A přestože je to ještě hodně času, těším se také na již klasický kolotoč Adventních putování za Mikulášem, který pohltí jeden celý prosincový týden.
Není tajemstvím, že v současné době studuješ v Praze filmovou vědu. Máš svůj nejoblíbenější film, herce a režiséra?
Než jsem tenhle obor začal studovat, myslel jsem, že mám. Jak se ale dozvídám stále víc, objevuji nové oblíbence a tvůrce, kterých si nesmírně vážím. Úplně se bojím uvést několik jmen, abych si to u těch ostatních nerozházel. Ale přece. V sedmém nebi jsem při sledování Chaplinovy Moderní doby, Formanova Amadea, Lumetových 12 rozhněvaných mužů nebo Coppolova Kmotra. Z režisérů samotných obdivuji klasiky: Chaplina, Kubricka, ale také dokumentaristu Moorea, z našich krajanů Formana, Weisse, Krejčíka. Co se herců týče, stěnu v mém pokoji zdobí Marlon Brando na plakátu k filmu Kmotr.
Nedávno jsi pořizoval záznam hry Inventura. Máš nějaké další plány, jak uplatnit své dovednosti ve filmovém médiu i v rámci Divadýlka?
To má být nějaká provokace? Já myslím, že moc dobře víš, že došla páska. Ale já to Matouškovi říkal, ať nepopíjí kafe a jde hrát, že kamera jede a páska obsáhne jen hodinu záznamu. Tak si říkám, že jsme se chystali pořídit propagační video z našeho příštího účinkování na zámku Loučeň v rámci akce Oživlé zámky, ale začínají mě jímat obavy, aby se zase něco nestalo.
Co bys rád sdělil našim čtenářům závěrem?
Přemýšlím o tom, že většina čtenářů tohoto listu je nepochybně též našimi diváky. Tedy tleskám. Tleskám a gratuluji Vám k dobrému vkusu. A dovol mi na závěr pozdravit maminku, ona bude nadšená: Ahoj mami!
Děkuji za rozhovor.
|
divadylko-nadlani.cz