Miluše Voborníková při natáčení televizního pořadu „Cesta k andělům“.
|
|
Hostem recitálu Josefa Fouska bude Miluška Voborníková. V exkluzivním rozhovoru pro Divadýlko čtěte o jejím vztahu k Mladé Boleslavi, o časech Divadla Semafor i o současnosti.
Jaký vztah máte k Mladé Boleslavi?
Prvních 6 let svého života jsem žila s rodiči a prarodiči v Krpech u Mělníka. Nejbližší nemocnice tehdy byla v Mladé Boleslavi, kde jsme se s bratrem narodili - v Pírkově sanatoriu. Krpy jsou maličká vesnice, kde kromě kostela a školy, kde dědeček působil jako pan řídící učitel 40 let, nebylo opravdu nic. Maminka jako středoškolačka jezdila vlakem do Mladé Boleslavi na gymnázium a chodila v hotelu Věnec do tanečních, kde se seznámila s tatínkem. Dědeček Ing. Josef Voborník se sestrou (mojí tetou) Pernou z Mladé Boleslavi přímo pochází.
Do divadla Semafor jste dělala konkurs. Pamatujete se na svoje pocity těsně před vaším „konkursním řízením“?
V dubnu 1968 proběhl v Semaforu konkurs na hru „Večer pro otrlé, aneb 5 Pupáků“ pánů Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna. V porotě seděli hlavní protagonisté Šimek, Grossmann, režiser Ján Roháč, Naďa Urbánková a Pavel Bobek. Trému jsem měla šílenou, nenalíčená, dlouhé, pletené šatičky, no hrůza. Ta odvaha od těchto hvězd, že mě úplně neznámou a nezkušenou holku přijali mezi sebe. Naďa byla Zlatá slavice, točila s p. Menzlem filmy a zpívala kromě divadla s kapelou J. Brabce, tak byla potřeba do souboru další ženská a vybrali díky Bohu mě. Tím osvobodili naše zdravotnictví od jedné špatné zdravotní sestry, jíž jsem se měla za dva roky stát.
Vaším přijetím do divadla se vám musel radikálně změnit život. Jak moc?
Přicházely další tituly, na př. „Besídky zvláštní školy“, „Návštěvní dny“, „Zavěste prosím, volá Semafor,“ zájezdové pořady, televizní „Zajíci v pytli“ už s J. Krapolem... S pány J. Suchým a J. Šlitrem jsem vystupovala v „Ďáblovi z Vinohrad“, „Poslední štaci“, bylo toho prostě dost a bylo to krásné! Když se člověk cítí nádherně, mám zkušenost, že ho něco z jiného úhlu okamžitě vrátí do tvrdé reality. 6.12.1969 umírá Dr. J. Šlitr. Za dva roky 5.12.1971 podléhá leukemii J. Grossmann. Ani se nechce věřit, že na stejnou nemoc o 30 let později odchází 16. 2. 2004 Slávek Šimek. Radost se střídala neúprosně a krutě s bolestí.
Hrála jste v několika televizních inscenacích. Dokonce i s Vladimírem Menšíkem. To musel být zážitek. Jak na to natáčení vzpomínáte?
V televizi jsem tenkrát vystupovala díky pořadům Šimka, Grossmanna, různým písničkovým i Silvestrovským programům docela dost. Dokonce mě přemluvil pan režiser Dudek, abych si zahrála Plameňáčka v dvoudílné inscenaci „Lev je v ulicích“ s Vladimírem Menšíkem v hlavní roli. To byl zážitek! Vl. Menšík do poslední chvilky bavil celý štáb, po klapce ovšem dokonalá proměna a byl stoprocentně v roli, která nebyla ani v nejmenším komická. Už tenkrát nebyl zdravý, ale energii a vitalitu bychom mu mohli všichni závidět. Vzpomínek je dost a pěkných, ale naštěstí je i současnost, jezdím s Petrem Spáleným a skupinou Apollo band po vlastech českých a moravských a je to radost! Lidi si kolikrát zpívají s námi refrény písniček, je to naše společné mládí. Kromě generace naší, zvlášť Petrovy písničky znají a píší si o ně i mladí, co by mohli být naše děti. Je to malý zázrak, že bez reklamy, bulváru a televize Petr plní sály a lidi si kupují jeho desky už 42 let.
Přeju Vám všem krásné prožití nejkrásnějších svátků v roce - Vánoc, zdraví,štěstí a hodně radosti!
Vaše Miluše
|
divadylko-nadlani.cz