Jedna ze scén Snídaně. Zleva: MATKA (Kateřina Limanová), DROBEČEK (Petr Matoušek), ŠÉF (Jitka Urbanová), OTEC (Jeník Hejdrych) a INSPEKTOR (Radek Novotný).
|
|
V září roku 2005 jsme se definitivně ocitli ve Vdově. V pořadí 8. sezónu jsme zahájili v říjnu Divadelní poutí. Celodenní program vrcholil koncertem Pepy Nose. Ten začal tím, že rozvěsil okolo podia ponožky proti zlým duchům. No nevím... jestli to funguje. Po mně neustále doma Simonka uklízí. Zkoušet se začalo krátce po zahájení. Poprvé jsme dělali dvě hry souběžně. Tou první, o které se chci zmínit, je prozatím naše nejčastěji uváděná činohra (v říjnu 2009 - 40 repríz) - hra Karla Steigerwalda „A tak tě prosím, kníže“.
Martin Herrmann se chopil režijního dohledu, Radek Kotlaba a já jsme si rozdělili obě role. Martin nás bohužel díky pracovní, hudební a rodinné vytíženosti navštěvoval pouze sporadicky. Vždycky se divil, co se to vlastně změnilo, kam se představení posunulo. Zkrátka všechno vznikalo přímo na place s drobnými korekcemi ze sálu (od Martina). Přišel den premiéry, první, druhá, třetí repríza a my začali do té hry vplouvat víc a víc. Postoupili jsme na Rakovník, odtud do Děčína a nakonec až na Hronov (10. - 11. 8. 2008). Ono se každé představení nepovedlo, to zase ne. Některá byla lehká, hravá a jindy jsme valili metrákový kámen. Ale to spolubytí na jevišti - to je bomba. Skutečný poklad je to, že hrajeme na jedné vlně, slyšíme se, reagujeme na sebe. Radku, Martine, kluci, díky za ty skvělé chvíle na jevišti.
Na hru polského autora R. Marka Gronského SNIDANĚ jsme byli upozorněni paní Kateřinou Fixovou, v té době (tedy kolem roku 2003-6) dramaturgyní divadla ABC. Byla a je pravidelným hostem nejen v našem divadle, ale také coby lektorka v rozborovém týmu na Tréglově Bělé a od roku 2009 i předsedkyně poroty Popelky na dlani, středočeské postupové přehlídky pro dospělé soubory hrající pohádky.
Ale zpátky ke Snídani. Hra se mi velmi líbila, byla to taková politická alegorie, a tak jsme se do ní pustili. Ovšem, stále byla kdesi vzadu v podvědomí zkušenost z Goldoniády. Takový malý soukromý strašák. Ale strach je proto, aby se překonával. Role byly obsazeny a začalo se zkoušet. Strašákovi jsem předcházel dle osvědčeného receptu - ušít role na tělo, akceptovat a podorovat tvořivost herců na zkouškách a přepisovat, přepisovat, přepisovat.
Do role Prezidenta jsem obsadil Libora Ševců, Matkou se stala Kateřina Krušková a Otcem Jeník Hejdrych. Zvláště jejich scény patří k tomu nejlepšímu, co ve hře uvidíte. To ovšem neznamená, že ostatní figury jsou slabé. Naopak Babička Barbory Bartošové, obě Děti (Weiss, Pabištová), uječená Kamarádka (Kollinová, alt. Mikulecká) nebo Soused (Filip, alt. Kotlaba, Jíše) či lehce úchylný Dědeček (Dvořák) vnášejí do hry zmatek (plánovaný), komiku. Jen nemají tolik prostoru jako protagonisté hlavních rolí.
Snad jedinou věcí, se kterou jsme nepočítali byla dlouhodobá absence Libora. A tak se prezident alternoval. Takže v současnosti máme na výběr ze tří hlav států. Libora (ten hraje nejčastěji) a jeho „alter ega“ Jirku Šubra a Martina Herrmanna. Mimochodem, když o tom tak uvažuji, tahle hra je alternacemi „postižená“. Snad nejvíc z celého našeho repertoáru. Alternovala se většina rolí a to hned několikrát. Všechno dobře dopadlo, hra byla připravena, měla premiéru - díky nám byla dokonce poprvé byla uvedena na českém jevišti - 29. června 2006 a my se rozhodovali kam dál. Tentokrát jsme na přání většiny nejeli do Rakovníka. Zamířili jsme do Loun, kde je také obdobná krajská přehlídka. Na přehlídce jsme si nevedli špatně, dokonce jsme získali cenu diváků za nejlepší inscenaci, ale na celostátní přehlídku do Děčína Snídaně nepostoupila. Přesto patří mezi naše úspěšně hraná představení a mezi aktéry je velmi oblíbená. Hlavně se v ní sejdeme skoro celý soubor.
Příště: Výprava do Paříže
|
divadylko-nadlani.cz