Věda na jevišti nemusí být věda (a už vůbec ne nuda)

9. 12. 2009 | Radek Kotlaba

Marta Vančurová a Miloš Kopečný v inscenaci Jakuba Špalka.

Dokázali byste zaujatě sledovat více než dvouhodinovou debatu dvou teoretických fyziků zabývajících se kvantovou mechanikou? Zajímá vás otázka, co dělal Werner Heisenberg roku 1947 v Kodani? Myslíte si, že herci se mohou pohybovat podle stejných zákonitostí jako částice atomu? Předpokládám, že jste na všechny úvodní otázky odpověděli záporně, stejně jako bych odpovídal já sám, ovšem pouze dokud jsem neměl možnost vidět divadelní hru Michaela Frayna KØDAŇ (orig. Copenhagen ). Jde o text ověnčený Mimnoha tituly za nejlepší hru, premiérovaný v Londýně roku 1998.U nás se objevil už v roce 2000 v Divadle FXŠ v Liberci a já jsem mnoha ho mohl nedávno sledovat v pražském Divadle v Celetné.

Děj hry se odvíjí na předměstí Kodaně, kde se v září 1941 sešli dva největší atomoví fyzici té doby, Němec Werner Heisenberg (1901-1976) a Dán Niels Bohr (1885-1962). Mluvili spolu jen několik hodin (v bytě a na konspirační procházce mimo odposlouchávací zařízení) a rozešli se ve zlém. Spekulace se vedou o tom, čeho chtěl Heisenberg setkáním dosáhnout. Nikdy - ani po válce - téma svého rozhovoru nezveřejnili, jejich přátelství bylo navždy přerušeno. Proč? Co se toho dne odehrálo? Nikdo neví. Jisté je, že se oba podíleli na vývoji atomové bomby. Jeden pro Němce, druhý pro Američany. Snažili se zabránit, anebo napomoci vzniku zbraně nepředstavitelné síly? Co se odehrávalo v myslích těchto mužů, o co jim šlo, o co zápasili, jak si uvědomovali vlastní zodpovědnost za vývoj světa? Jakou roli hrála v jejich rozhodování válka, morálka, vědecká a lidská řevnivost? (Žák představuje okupační moc ve státě svého učitele, ke kterému měl až synovský vztah. Bohr je navíc z poloviny Žid a bude muset z Dánska uprchnout o dva roky později těsně před příchodem SS.) Jednotlivé repliky vychází často z korespondence a vzpomínek obou protagonistů, z jeviště zní jejich vlastní slova. V interpretaci tajemného setkání jde ale autor až mimo ověřitelná fakta. Sám Heisenbergův syn otce v divadelní postavě nepoznal.

Hra se rozvíjí na třech prolínajících se časových rovinách. V chronologickém pořádku (hra ho nezachovává) přijíždí Werner Heisenberg za Nielsem Bohrem nejprve do Kodaně v roce 1924 po složení doktorátu pokračovat ve studiích kvantové mechaniky, znovu se tam objevuje v roce 1941, kdy se odehraje jejich bouřlivý rozhovor vedoucí ke konci přátelství a nakonec se při návštěvě z roku 1947 snaží Heisenberg najít spolu s Bohrem přijatelnou verzi obsahu předchozího setkání. Do hry se tak dostává téma nespolehlivosti lidské paměti, jak vlastně vzniká historie a co o ní můžeme vědět? Hra je podle autorských poznámek inscenována na prázdné scéně pouze s třemi židlemi. Trojici postav doplňuje žena N. Bohra Markéta. Ona je stabilním jádrem, kolem kterého se točí ostatní částice, ona do vědeckého diskursu vnáší srozumitelný laický pohled, nicméně autor jí proto mnoho prostoru neposkytuje. Bohr představuje pomalý a rozvážný elektron obíhající kolem středu atomu, zatímco Heisenberg je cizí foton pouze prolétající vysokou rychlostí. A ti muži byli skutečně takto protikladní ve svých povahách a protiklady zde pokračují (akce x reakce, hračka x zbraň, fyzika x politika, ...).

Přestože to není poprvé, kdy je na jeviště uvedeno podobné téma (dříve už např. F. Dürenmat – Fyzikové), byl jsem neobvyklostí této hry doslova uhranut a vytržen mimo čas. Možná to je způsobeno tím, že dramaturgie českých divadel se podobně „těžkým“ textům vyhýbá (i od M. Frayna se u nás nejčastěji na jevišti objevuje fraška Bez roucha). Je těžké inscenovat bez scénických berliček, bez popisného herectví, bez složitého vysvětlování, „pouze“ čistou dokonalou konverzaci (ano, je to konverzačka, byť ve zcela jiném pojetí než na jaké jsme zvyklí) vedenou na intelektuální výši. Na herce to klade nezvykle velké nároky. Každé gesto, každé slovo, každá akce nabývá velké intenzity, divák ji vnímá v nejmenších nuancích. Jediné, co na prázdné scéně hercům pomáhá, jsou světla a hudba dotvářející atmosféru a napětí. Je to představení o velkých morálních tématech postavené na textu (Vl. Hulec použil pro tento typ dramatiky výstižné označení „divadlo morálního neklidu“) a hrozí mu reálné nebezpečí, aby se z něj nestala pouze rozhlasová hra – vyžaduje v herectví přesného a vybaveného herce a pochopitelně i vnímavého diváka.

Protože právě čtete rubriku „co v našem divadle neuvidíte“, tak ani toto není představení, na jehož uvedení bychom se chystali. Přesto si ho nemusíte nechat ujít, láká-li vás koktejl z trochy faktů a trochy fikce zamíchaný v shakeru detektivky. V obnovené premiéře ho od 7. 9. tohoto roku uvádí Spolek Kašpar v Divadle v Celetné v Praze (s M. Vančurovou, M. Kopečným a novým představitelem Heisenberga, M. Němcem), nebo si pusťte britskou filmovou podobu tohoto divadelního kusu (z roku 2002, určenou pro TV), případně poslechněte českou rozhlasovou hru z roku 2001.

Další články autora:

03.02.2012 Jak získám Fučíkův odznak 4: “..., ale já věřím na víly.”

02.12.2011 Jak získám Fučíkův odznak 3 - dokončení minulé části

20.11.2011 Jak získám Fučíkův odznak 3

13.07.2011 Jak získám Fučíkův odznak 2

09.06.2011 Jak získám Fučíkův odznak

02.02.2011 ZAMYŠLENÍ STĚHOVACÍ aneb co bychom už rádi v divadle neviděli, ale vyloučit to nemůžeme

02.07.2010 Klasika neklasicky aneb Proč si vyprávíme dokola stále stejné příběhy?

26.02.2010 Patří blázni do hlediště nebo na jeviště?

09.12.2009 Loutkové divadlo v postloutkové době

07.07.2009 Co bychom vám v našem divadle jednou rádi ukázali, jestli na to budeme mít (a nemyslím tím peníze)

zpět

Hledáme

herečky
herce
režiséry
zvukaře
osvětlovače
švadleny

kontaktujete nás na telefonním čísle
739 017 581
nebo napište:
infodivadylko-nadlani.cz