Zleva: Martin Myšička, Ivan Trojan, Jiří Bábek a David Novotný v představení Teremin režiséra Petra Zelenky, které má na repertoáru Dejvickém divadlo v Praze. Foto: Hynek Glos
|
|
Jsem rád, když se na jevišti mohu setkat s velkými tématy v brilantním zpracování, které mě dokáže zároveň i bavit. Co považuji za taková velká témata? Například: technický pokrok a morální odpovědnost těch, kteří ho uvádějí v život; sobectví těch, kteří musí pracovat na velkých úkolech i za cenu zničení životů a tužeb lidí, jež je milují; dominance masové kultury a sportu ve veřejném prostoru a postupné vytlačování příležitostí pro komornější a osobnější zážitky; odvahu kohokoliv z nás zastat se diskriminovaných, čili odvahu žít s člověkem vyloučeným ze společnosti a nést s ním jeho stigma.
Vydírání (nejen) totalitní policií v “profízlované” společnosti a shánění se po tom, kdo koho odposlouchává, tedy naše neukojitelná zvědavost a potřeba “strkat nosy” do životů druhých; historické mýty, které si utváříme kolem jednotlivých událostí a neustálé hrátky s jejich novými interpretacemi a reinterpretacemi; smysl moderního umění, umění, které dá člověku sílu k životu, přestože vypadá na první pohled velmi nesrozumitelně; víra v úspěch, co omluví a očistí vše, víra v úspěch jako “účel světící prostředky”, protože úspěšných se neptáte, jak ho dosáhli, ale jen jim tiše závidíte.
Zdá se vám, že toho je moc najednou? Ale já jsem to všechno viděl na jevišti během jednoho večera v jednom představení, představení Teremin Dejvického divadla, a to si nejsem jistý tím, že se mi podařilo postihnout všechny rozměry inscenace, naopak jsem přesvědčen, že někdo jiný si v ní našel ještě další témata. Je opravdovou radostí setkávat se s tak mnohovrstevnými texty a prožívat dobrodružství objevování stále nových a nových významů. Bylo by nošením dříví do lesa vychvalovat Petra Zelenku za režii vlastního textu, či Ivana Trojana za herecký výkon v hlavní roli. Přesto se musím zmínit, jak jsem si užíval okamžiků, kdy se na jevišti zdánlivě nic neděje, nikdo nemluví ani se nevyjadřuje jakýmikoliv pohyby, ale vy jako divák cítíte, že právě teď se děje to nejpodstatnější, tady se učíte rozumět.
Divadelní představení vychází z životních osudů Lva Sergejeviče Teremina, který patří k sovětským průkopníkům elektrotechniky a sestrojil jeden z prvních elektrofonických přístrojů a dodnes jediný bezkontaktní hudební nástroj. Jeho život byl natolik neuvěřitelný, že někteří diváci i po představení jsou přesvědčeni, že viděli další mystifikaci z rodu Járy Cimrmana. Nikoliv, skutečnost předčí i nejsmělejší fabulace, v tomto měl autor úlohu jednoduchou. O to komplikovanější je jevištní realizace, která jen v jednoduchosti nechá vyniknout přesvědčivost příběhu. Nepochybuji, že tato jednoduchost a zdánlivá samozřejmost je největším uměním. Chcete-li si užít dobrodružství hledání mnoha rozměrů jednoho příběhu a zároveň se i dobře bavit, pak je představení Petra Zelenky Teremin v Dejvickém divadle inscenací právě pro Vás.
|