Kdo chce vědět, tak se zeptá, praví jedno vymyšlené ruské lidové přísloví. To je i případ Jirky Filipa, který vyzpovídal většinu našeho dámského osazenstva a je tedy autorem, či chcete-li spoluautorem (jak už to u rozhovoru bývá) rubriky „Soubor se představuje.“ Spolu s ním jste se i vy dozvěděli leccos zajímavého o té křehčí části souboru. Nastal čas odhalit „toho jenž se stále ptá“ – teď právě Jiřího Filipa.
Na úplný úvod je třeba uvést, že Jirka od 7. třídy základní školy pracoval v Divadelním kroužku na 9. ZŠ a pak naprosto přirozeně splynul se souborem Divadýlka na dlani.
Jiří je muzikálně nadán, aktivní ve veřejném životě města, studuje vysokou školu. Divadlo však, dle mého soudu, ukrajuje z jeho času a snad i z jeho duše velkou část. Nebo se Jiří pletu?
Nepleteš. Díky divadlu jsem dnes již takřka bezduchý.
Máš za sebou v Divadýlku řadu rolí. Máš roli či postavu oblíbenou?
V současnosti je to role Osmiokého z nové hry Pít či nepít. Líbí se mi na něm, že je bezcharakterní, oportunistický režimista s nemalou kožedělnickou zručností. Také se umí velice vkusně oblékat a vlasy má vždy sčesány do dokonalé patky, střídmě promaštěné psím sádlem. Prostě sympaťák na první pohled.
A co ty a režie – přemýšlel jsi o tom?
Přemýšlel, a proto jsem se k tomu dosud neodhodlal.
Teď si vybíráš „divadelní dovolenou“, tedy nestuduješ novou hru. Nemáš abstinenční příznaky bažení po divadle?
Je to skutečně tak. Opět si potvrzuji, že divadlo je droga, která by měla být postavena mimo zákon. Abych nedostatkem divadelnění způsobené příznaky aspoň částečně zmírnil, rozhodl jsem se po večerech nastudovávat Tylovi Kutnohorské havíře se svými plyšáčky, co mám ještě z dětství. Je to dost náročné, protože od samého počátku mě ti hloupí plyšáci naprosto ignorují. Nemluví, nepohybují se po jevišti – prostě jen sedí a čučí do blba. A to už budeme mít brzy premiéru.
Jezdíš skoro výlučně na kole. Proč?
Vidím v tom samé klady. Je to levné, rychlejší než městské autobusy, ve špičce je to dokonce rychlejší způsob přepravy než autem. Je to zároveň tolik potřebný pohyb. Taky nemám takový strach, že někoho srazím. Čas od času se mi stává, že se zamyslím, a pak s kolem vesele opouštím vozovku, nebo vjíždím do protisměru. Ale především nemám výčitky svědomí ze zamořování ovzduší, na to jsem hodně citlivý.
Jsi členem Československé obce legionářské. Lákaly tě uniformy, to že na vojenský mantl letí děvčata nebo myšlenka a lidi okolo jednoty?
Za c) je správně. Seznámil jsem se s nimi díky jejich spolupráci s Divadýlkem. Předseda boleslavské jednoty Tomáš Pilvousek mě jednou v pražském metru přivedl na myšlenku vstoupit. A já to nakonec udělal. S mými novými bratry, jak se mezi sebou oslovujeme, jsem velmi rád jak pro to, že vyznáváme stejné ideály, tak kvůli zájmu o boleslavskou historii, která je mým velkým koníčkem.
Třikrát za sebou si hrál Krále Václava II. Jaký to byl pocit užívat si monarchu a jak to snášel demokrat v tobě?
V každém demokratovi je kousek feudála, který se potřebuje aspoň jednou za rok projevit a realizovat. To, že mi k tomu posloužili třikrát v řadě bělští obyvatelé, bylo pro mne ozdravné a uvolňující. Jak pro ně, to už tak dobře nevím. Myslím, že těch poprav nebylo zas tak moc a sousedskému lynčování jsem dal také volný průběh...
Jako politolog bys měl mít jistý dar předvídavosti. Zkus si tipnou, jak bude Divadýlko na dlani vypadat v roce 2019. Pokud ještě bude.
Tak v prvé řadě předpokládám, že Divadýlko na dlani tu bude stále, bude zkušenostmi zas o mnoho bohatší a po všech těch letech ho bude navštěvovat ještě více diváků. Nepochybně jej také obohatí nejedna nová tvář – pochopitelně i se zbytkem těla. A možná, že nás ještě víc na zkoušky a představení bude jezdit na kole, nebo přicházet pěšky.
Pán Bůh s námi a zlý pryč - děkuji za rozhovor, ptal se a v závěru bědoval Petr Matoušek.
|
divadylko-nadlani.cz