Jeník Hejdrych, herec a režisér chystaného představení Ryba ve čtyřech.
|
|
V těchto dnech finišují přípravy na premiéru nové hry Divadýlka na dlani, konverzační komedie Ryba ve čtyřech, proto jsem požádal o rozhovor osobu nejpovolanější, režiséra a jednoho z protagonistů představení v jedné osobě, Jeníka Hejdrycha. A protože mě Jeník do háje neposlal, tady je výsledek našeho povídání.
Co tě znám (a to je už 15 let), nevzpomínám si, že bys už něco režíroval, uniklo mi něco, nebo je to tvůj první režisérský počin?
To už je 15 let? Páni, tak to asi začneme rozhovor nějakým přípitkem, ne? Jo, to je poprvé, co jsem se vrhnul na režii. A asi naposledy, je to totiž děsná dřina. Stát na jevišti a poslouchat pokyny někoho jiného je mnohem pohodlnější. Režie vyžaduje schopnost vidět celou hru v souvislostech a především umět obhájit každé rozhodnutí. Je pravda, že mne baví rozebírat s mými herečkami vnitřní pohnutky postav, proč postava jedná právě tak, jak je napsáno v textu, a myslím, že vnímám souvislosti, se kterými bych si jako herec nemusel lámat hlavu. Rybu ve čtyřech hrají čtyři herci, v našem případě tři mé kolegyně, musím objektivně říct, že skvělé herečky, každá s úplně jiným rejstříkem a moje maličkost. Jsem přesvědčen o tom, že holky, podle toho, jak je znám z jiných her pasují naprosto přesně k postavám, které ztvárňují v Rybě. Měl jsem tohle obsazení v hlavě od začátku, ještě než jsme začali zkoušet. A ukázalo se, že i herečky samy si zcela shodně vybraly tytéž postavy, které bych jim jinak jako režisér direktivně vnutil. Přece jenom už máme všichni něco odehráno a máme představu o tom, v jaké roli se budeme cítit dobře. A musím je pochválit, i když nezřídka brblají a stěžují si na kdeco, tak se s nimi výborně pracuje a na jevišti poslouchají. Těší mne, že díky svým divadelním zkušenostem umějí nabídnout víc výrazů v některých scénách a když se nesejdeme zcela přesně v představě o jejich hraní, vždycky se domluvíme k oboustranné spokojenosti. Ale přece jenom nejraději režíruju sluhu Rudolfa, to je takový poslušný a chápavý, talentovaný herec. A jako představitel Rudolfa musím říct, že jsem snad ještě nehrál pod tolerantnějším režisérem.
Čím tě text Ryby ve čtyřech oslovil, tedy proč jste si ho vybrali k inscenování?
Já jsem Rybu viděl poprvé už dost dávno, jako televizní inscenaci. Úžasná sestava obsazení Jiřiny Bohdalové, Blanky Bohdanové, Květy Fialové a Rudolfa Hrušínského by nejspíš klidně mohla hrát i jízdní řád a byl by to skvělý zážitek. Tím spíše hru, kde veškeré napětí a dramatičnost je budováno pouze mezi čtyřmi postavami na malém prostoru letního pobytu ve venkovském sídle. Mně se líbí myšlenka hodinového představení, během kterého herci divákovi odhalují mnohaleté osudy svých postav, ze kterých vyplývají vášně a emoce v obrovském rozpětí. Izolovanost toho malého společenství tří stárnoucích sester a jejich majordoma dává prostor pro zvýraznění pocitů jako vzájemná náklonnost, nevraživost, vypočítavost, oddanost nebo nenávist. Z děje hry se divák dozvídá, co všechno mají postavy za sebou a že to, co se odehrává na jevišti, je důsledek mnohaletých vztahů, někdy přísně utajovaných, někdy striktně konformních. Z toho vyplývá i roztříštěnost pocitů, které by divák měl k jednotlivým postavám během hry zaujmout. Nejblíže je mi samozřejmě Rudolf, kterého sám hraju. Rád bych, aby divák ze začátku hry měl s Rudolfem soucit, protože se jeví jako profesionál, který poskytuje všestranné služby třem sebestředným a v jistém smyslu bezohledným sestrám. A když se během hry ukáže, že Rudolf zdaleka není žádný svatoušek, potěší mne, když publikum začne vypočítavého sluhu nenávidět. Obdobně ani sestry nejsou nijak ploché a prvoplánové postavy. Tím je právě hra zajímavá.
Páni, já jsem se ještě vůbec nedostal k té otázce! Jakže to bylo? Proč jsme si Rybu vybrali? No, my jsme ji pak před rokem nebo dvěma měli možnosti vidět v Dobrovici v podání tamějšího souboru. Tehdy jsme si říkali, že by bylo fajn si po mnoha hrách s velkým obsazením zahrát pro změnu zase komorní konverzačku, právě něco ve stylu, který dobrovičtí inscenovali. Později se ukázalo, že dobrovický soubor hru opustil, resp. že se představení rozpadlo, protože aktéři neměli čas s představením vystupovat. Myslím, že Divadýlko nějak navázalo kontakt s Dobrovicí a nabídlo se, že hru převezme a přezkouší v novém obsazení s jedním nebo dvěma z původních herců. Z toho ovšem sešlo, opět pro časové zaneprázdnění v Dobrovici a text nám zůstal v divadle. Od toho už byl jen krůček k tomu, abychom se do Ryby "obuli" sami, ve zcela novém obsazení. Všechny tři dámy, se kterými jsem se - s vědomím budoucího výběru obsazení rolí - o myšlence nové inscenace bavil byly nadšeny. Tak jsem přemohl svou přirozenou lenost a začali jsme.
O čem vlastně Ryba je a na co se mají diváci těšit?
Já už to vlastně trochu prozradil v těch předchozích odpovědích. Ryba je o letním pobytu tří sester a jejich podomka, během kterého vykrystalizují dlouholeté Rudolfovy plány na odchod do fáze realizace. Rudolf je nemocný a chce si splnit dětské sny - cestovat po světě. K tomu ovšem potřebuje peníze. Ty má slíbené od každé ze sester zvlášť jako odměnu za své, jak to eufemicky říct, "nadstandardní" služby. Ovšem ukáže se, že sestry mu sice peníze ochotně odkázaly v závěti, ale jde vlastně jen o gesto dobré vůle, protože sestry nepochybně počítají s tím, že Rudolf jejich rodinu neopustí. Koneckonců pro ně představuje pohodlný život, stará se o ně velmi všestranně. Rudolf má takového života plné zuby a proto se pokusí donutit Karolínu, Klementýnu i Cecílii, aby na oplátku za léta jeho starostlivosti trochu ze svého pohodlí obětovaly pro něj. Což je myšlenka, která je sestrám přinejmenším nepříjemná. Myslím, že spousta čtenářů příběh zná, takže neprozradím příliš, když řeknu, že příběh končí vraždou. Zajímavé ovšem je právě to, co nešťastnému konci předchází. A stojí za to v divadle do uzavřeného světa čtyř úzce spjatých lidí nahlédnout.
Diváci se mohou těšit na úžasné herecké výkony mých kolegyň. Jitka Urbanová jako Cecílie, léta zamilovaná do vojenského důstojníka na základě krátkého románku, Katka Límanová jako Klementýna, naivní a dětinská holčička, která žije ve světě panenek a romantických představ a v neposlední řadě Simona Matoušková jako Karolína, vedoucí rodinný podnik, spolehlivá účetní, která chladně kalkuluje nejen s bilancemi firemního a rodinného rozpočtu, ale i se svými city. No a pak samozřejmě moje maličkost, pokouším se svým kolegyním sekundovat coby úslužný až servilní a zároveň jízlivý a vypočítavý majordomus Rudolf. Neměl bych zapomenout ani na to, že jde o hru v historických kostýmech, takže všem dámám to navíc výjimečně sluší.
Vaše hra se rodí už dlouho, od kdy ji vlastně zkoušíte a jak probíhají zkoušky?
Zkoušíme něco přes rok, ovšem to není způsobeno tím, že bychom byli pomalí nebo neschopní. Spíš bez nějakého vnějšího tlaku sami nejsme schopni říct: "Jo, teď už s tím chceme na jeviště před lidi!", protože pořád je co zlepšovat a zkoušet se dá donekonečna. Navíc naše zkoušky probíhají spíše v pohodové atmosféře, když se sejdeme, holky si musí vyměnit všechny nejnovější drby, kdo s kým, kde, co děti (dvě z hereček nedávno povily ratolesti, Simonku a Terezku), jak je manželé nechápou a kolik mají problémů v práci. Takže k samotné hře se dostaneme asi tak v polovině času, určeného na zkoušky. Kdyby nás netlačil k pevnému termínu premiéry principál, možná bychom zkoušeli a zkoušeli, protože ty úterky jsou takovým příjemným odpočinkem v jinak hektickém týdnu. Na druhou stranu je fakt, že když už se konečně vrhneme na jeviště, tak nikdo nemá tendence zdržovat vtipkováním a pracujeme nepřetržitě. Takže hra se rodí po malých krůčcích, ale vývoj je znát.
Musím říct, že jsem nám zkoušení taky zkomplikoval tím, že nutím holky i sebe, abychom dodržovali text pokud možno co nejpřesněji. To se nemusí neznalému divákovi jevit jako zvláštní požadavek, ale sám víš, jak to s textem je u většiny her Divadýlka. Férie Šílená lokomotiva nebo komedie Snídaně absolvovaly od prvního čtení textu k finální verzi znatelný posun. Myslím, že tam je nepřesnost v textu nebo dokonce větší změna v pořádku, lze-li takovou úpravou vykřesat na jevišti další vtip nebo pokud zůstane zachován smysl sdělení. U konverzační hry jsem ale chtěl, aby text z jeviště odpovídal tomu, co je napsáno ve scénáři. Naštěstí všechny tři kolegyně nemají s takovým požadavkem větší potíže a já sám se snažím aspoň na zkouškách text od nápovědy (úžasně pohotové Květy Exnerové) pochytat v celém rozsahu.
Ještě bych chtěl zmínit další skvělou pomoc jiného kolegy z Divadýlka, Honzy Jíšeho. Bez jeho neuvěřitelně šikovných rukou bychom asi výpravu pro hru sháněli hodně obtížně. Mne osobně jako manuálně naprosto nepoužitelného jedince fascinuje, co všechno je Honza schopen vytvořit ze starého nábytku nebo dokonce z kousků dřeva. Centrálním bodem jeviště je sofa nebo divan, na kterém se odehrává většina dialogů. Honza nejen že obětoval vlastní starší koženou sedačku, ale dokonce sehnal velmi pěknou látku a sám se vrhnul na polstrování a z nevzhledného polorozpadlého gauče vytvořil luxusní ozdobu každého středostavovského salonu té doby. Něco pro mne naprosto nepředstavitelného, takže za to mu patří obrovský dík.
A ještě musím pochválit už zmiňovanou Květu, která po mém postesku, že budeme potřebovat zřejmě nákladně sehnat nebo pracně vyrobit gramofon s plechovou troubou a s klikou nezaváhala a na příští zkoušku přesně takový kousek z chalupy dopravila. Já mám tyhle historické záležitosti rád a tenhle gramofon je naprosto úžasným a podstatným doplňkem představení a musím říct, že jsem velmi spokojený, že jej nemusíme nahrazovat divadelními prostředky. Ve finále by se, myslím, slušelo dodat, že jak Honza tak Květa jsou velmi platnými členy realizačního týmu při přípravě Ryby ve čtyřech. Oběma chci, stejně jako svým hereckým kolegyním, za jejich ochotu a práci poděkovat.
Jaké to je režírovat sám sebe a navíc jako hlavní postavu?
Rudolf není hlavní postava, ty čtyři postavy na jevišti jsou podle mého názoru zcela rovnocenné. A režírovat sám sebe? Už jsem naznačil, že jsem v tomhle představení svým nejoblíbenějším herce a zároveň si nemohu vynachválit svého režiséra. Ale vážně - režírovat sám sebe je příšerné a myslím, že něčeho takového se dopouštím naposledy. Když se člověk soustředí na režii představení, nemůže se naplno věnovat své postavě a naopak, když stojím jako Rudolf na jevišti, nemám dostatečnou reflexi. Někdy mi chybí, když nemůžu z jeviště říct "Hele, nedělám tohle blbě?" nebo "Když udělám tohle, nepůsobí to přehnaně?" Když nás režíruje třeba Petr Matoušek v jiných hrách, můžu s ním nesouhlasit a když mám jinou představu, můžeme s třeba i pohádat, abychom našli nějaké schůdné řešení. Tady mám smůlu. Holky můžu dirigovat podle svých představ, podsouvat jim významy, které chci, aby z jejich projevu přes rampu přešly do hlediště. Ale jako Rudolf si musím poradit sám. Přemýšlel jsem o tom, že bych si představení natočil na video, abych měl nějaký komplexní náhled i na svoji postavu a mohl sledovat svůj projev skutečně zvenčí a zřejmě to ještě udělám. I tak ale postrádám externí režijní vedení své postavy od začátku zkoušek. Takže režie sebe sama je obtížná a už se do toho zřejmě příště nepustím.
Obsazení této chystané premiéry Divadýlka na dlani je přímo hvězdné, ty i tvé tři herecké kolegyně jste ostřílení divadelní matadoři. Jak se ti s holkami pracuje?
Už jsem popisoval, jak zkoušíme. My se s holkama známe už delší dobu - vážně je to 15 let? S některými vlastně ještě déle. Díky tomu vím, co od nich můžu čekat a co se z jejich projevu dá "vytlouct". Simona je úžasná v tom, že se umí do postavy poměrně velmi přesně vžít. Na druhou stranu leckdy je domluva s ní poněkud komplikovanější. Nejsem ten typ pedantského režiséra, který by zkoušky absolvoval s bičem v ruce, takže připomínky dávkuju velmi jemně a spíš jako návrhy. A Simča umí začít velmi důrazně "držkovat", když se jí něco nezdá. Ale musím říct, že se vždycky nějak domluvíme. Katka má svoji postavu v intencích, které má ozkoušené z jiných představení, takže ji stačí jen občas jemně upozornit, aby nepřehrávala nebo naopak aby dotahovala gesta a nebála se do toho "šlápnout". A taky aby pořádně otevírala pusu, což je ale, doufám, nešvar pouze zkoušek, při představení naštěstí vyslovuje ukázkově. No a Jitka si poprvé vyzkoušela náruživou, jak s velkou nadsázkou říkám, dominu. A řekl bych, že jí to sluší. Našla si svoji hereckou polohu a snad ji to tak i baví. Jé, ale hlavně se holek neptej, jak se jim zkouší se mnou. Nebo až po premiéře, to už mne ty jejich jízlivé poznámky nebudou tak trápit.
A naposledy, premiéra se blíží, jak jsi ty a tvé herecké kolegyně na tom s trémou? Už se na premiéru těšíte?
Charlie Chaplin řekl, že tréma se dostavuje společně s talentem. Já ten citát rád používám, nicméně nejsem zcela přesvědčen o tom, že je to natolik pravda. V tom případě bych alespoň u sebe musel předpokládat, že jsem hercem minimálně evropského formátu. Já mám trému děsivou. Myslím, že holky takové problémy zatím nemají, ty se začnou ošívat až před premiérou. Jenže já v tom nejen hraju, ale celé to i režíruju. Tak snad mám nárok i na trému za dva lidi. A jestli se na premiéru těšíme? Jo, jako na každou jinou premiéru. Je to pocit strachu, spojený s očekáváním toho, jak budou diváci reagovat, jestli se budeme líbit a jestli si zasloužíme na konci potlesk. Já upřímně věřím, že ano. Tak nám koukej taky držet palce!
Palce držet budu. Děkuji ti za tvé obsáhlé povídání.
Jeníka Hejdrycha zpovídal Libor Ševců
|
divadylko-nadlani.cz